Vydal na svoje poměry sešitek (běžně píše osmisetstránkové špalky), kde po téměř čtyřech stovkách stran přichází velmi chabé vyvrcholení, nicméně předehra je dlouhá a slastná, byť dost sado-maso.
Ta kniha se jmenuje Uspořádání světa a je z ní vidět, že Kissinger nebyl americkým ministrem zahraničí pro nic za nic. Zdá se, že když neuměl vyřešit nějaký světový problém, všechny okolo aspoň oslnil tím, že zábavně popsal jeho historii, nejlépe od vestfálského míru (jak ještě uvidíte, to není vtip).
Kissinger je doktor, který napíše diagnózu a vysvětlí, jak si pacient tu nemoc uhnal, jen ji neumí léčit.
Takže jak si stojíme: svět se porouchal, protože síly, které v něm působí, přestaly být pěkně v rovnováze. Nemá převládající cíl a každý si dělá, co chce. Západní státy, které celá staletí určovaly řád světa, nemají sílu ho teď držet, navíc se vynořily nové síly – Čína, Rusko, islámský svět, které stará pravidla neberou. Výsledkem je chaos zesílený vzájemnou závislostí, jaká tady ještě nikdy nebyla. Svět stojí před paradoxem: jeho blahobyt sice závisí na globalizaci, ale ta sama vyvolává prudkou reakci, která globalizaci ničí.
A stát je pod tlakem, je záměrně demontován, působí na něj síly zvenčí a topí se ve víru událostí.
Nejhorší diagnózu napsal doktor Kissinger Evropě, která je pro něj hybrid mezi státem a konfederací. „Evropa,“ píše Kissinger, „si zatím nepřiřkla atributy státnosti, čímž v sobě otevírá možnosti mocenského vakua a podél svých hranic způsobuje mocenskou nerovnováhu.“ (Asi není náhoda, že hned za touto pasáží rozebírá Blízký východ.)
A tenhle hybrid hlásá krásné ideály, z nichž ovšem čouhá neochota deklarovat specificky západní hodnoty, ale nemá, čím by je prosadil. Nakonec se může stát, že kontinent, kolem něhož se ještě před sto lety točil svět, „za svůj nejzazší geopolitický účel začne považovat vlastní strukturu“.
Uspořádání světaautor: Henry Kissinger nakladatel: Prostor překlad: Martin Pokorný 400 stran, 397 Kč |
Tím se, říká Kissinger bez lékařské milosrdné lži, „Evropa obrací do sebe zrovna ve chvíli, kdy hledání světového řádu dospívá na obtížnou křižovatku“.
A kam by svět měl z křižovatky vyrazit?
Kissinger vidí ideál ve vestfálském míru, kterým skončila třicetiletá válka. Byla to rovnováha mnoha zemí, zájmů a sil, které pochopily, že nikdo nezvítězí, a proto je lepší spolu vycházet, třeba i tím, že budou vznikat a zanikat třeba i šílená spojenectví, jež zaručí, že nikdo nebude dost silný na to, aby měl vrch.
A teď jak to dopadne? No, Kissinger vám toho moc neřekne. Závěrečná kapitola s názvem Kudy dál? má tři a půl stránky. Stojí v ní, že i když se nepodaří vestfálský mír č. 2, „trestem nejspíš nebude velká mezistátní válka, ale napětí, manévrování a drobné střety mezi regiony o převahu a prestiž, jež by však mohly být ještě víc ochromující než dosavadní boj mezi národy“.
Je to dobře, nebo špatně? Kissinger nutí číst mezi řádky. A člověk nemusí být Metternich, aby pochopil, že tenhle velký mozek vidí budoucnost dost černě.
