Divou Bárou, zahrnující tři povídky Boženy Němcové, se na tuto scénu počtvrté vrací režisér Jan Antonín Pitínský. Předchozí Pitínského opusy - Gazdina roba, Bratři Karamazovi a Liška Bystrouška - měly ještě další rámec.
Gazdinu robu doprovázel hip hop, pro Karamazovy se Pitínský inspiroval poznámkami z nerealizovaného filmu Sergeje Ejzenštejna, v čistě činoherní Lišce Bystroušce použil prvky japonského divadla kabuki.
Rovněž Divou Báru, s podtitulem Viktorko! Karlo!! Báro!!! obalil Pitínský ještě další vrstvou, tentokrát principem divadla na divadle. Celá inscenace je totiž zároveň fiktivní generální zkouškou amatérského divadelního souboru z Valašského Meziříčí. Generálku bedlivě sledují dva cenzoři: je advent roku 1940, a tak provozování české národní klasiky, zejména z pera tak „protiněmecké autorky“, podléhá zvýšené pozornosti protektorátní moci.
Inspirace bratry Radokovými
Zastřešující plášť pro tři různé povídky byl podle režiséra nutností. „Bylo paradoxně potřeba stmelit ten žánrový rozsah, vždyť je zde balada - Viktorka, tragikomedie - Karla a drama Divá Bára,“ říká J. A. Pitínský.
Ochotnický soubor, který na scéně předvedou herci profesionálního ansámblu Slováckého divadla, skutečně v době okupace existoval. Motivy ze tří povídek tak navíc náhle mohou dostávat nečekaná spojení či nabývat znepokojivých obrysů či mnohdy děsivých přesahů.
Přesto byl prý původní Pitínského záměr jiný: povídky Němcové chtěl propojit s konkrétním příběhem děvčátka, kterému rodiče chtěli dát jméno Půlnoční bouře, nakonec se však museli smířit s civilnější Eliškou Gaiou.
Nakonec Pitínskému vytanuly na mysli dvě věci: zmínka o ochotnické epizodě režiséra Alfréda Radoka ve Valašském Meziříčí, jak ji ve své radokovské monografii popsal teatrolog Zdeněk Hedbávný, a takřka neznámá knížka Radokova bratra Emila Když vítr teče trávou z roku 1933. Oba bratři totiž ve Valašském Meziříčí za okupace několik měsíců pobývali a společně s místními studenty založili soubor Mladá scéna.
Ostatní je však již fikcí či jen volnou inspirací, rozhodně nikoli rekonstrukcí. Boženu Němcovou například skutečná Mladá scéna nikdy neuvedla, spolek se však chystal na jiné „národní“ spisovatele, Karla Havlíčka Borovského a Karla Jaromíra Erbena.
Němcová těžká, nelítostná, bojovná
Některé osudy jednotlivých aktérů Mladé scény se přesto do tématu promítnou. „Například Jaroše Podzemního a Antonína Libigera, kteří skončili v koncentračních táborech, či Karla Kata, což byl pseudonym Alfréda Radoka, nebo Jaroslavy Hýžové, křehké malířky valašské, k níž měl Emil Radok tak něžný vztah,“ vypočítává Pitínský.
Podle něj existuje ještě jeden důvod, proč do inscenace zapojil právě divadelníky z Valašského Meziříčí: „Uvidět, že příběhy Němcové jsou těžké, nelítostné a bojovné.“ Lákavé bylo rovněž pohrát si s představou, jak by mohla vypadat inscenace Alfréda Radoka, kdyby byl z Valašského Meziříčí neodešel do Prahy k E. F. Burianovi. Divadlo má však v plánu zapátrat i po dalších členech Mladé scény, z jejichž životních příběhů zná jen útržky, oslovit je a pozvat na představení.
Proč však Jan Antonín Pitínský z díla Němcové zvolil miniatury? Inscenaci Babičky totiž připravuje na konec roku pro Národní divadlo v Praze. Ovšem i Němcové povídky jsou dráždivé, v neposlední řadě si Pitínský potrpí na ženské hrdinky. „Povídky jsou vzrušující, ač romantizovaně idylické. Prostředí dramatizační však vylovuje z nich neznámé síly, neznámé dosud zurčení,“ říká Pitínský.
Autorkou dramatizace Písně o Viktorce je Eva Tálská, Karlu a Divou Báru pro jeviště upravil Matěj T. Růžička. Báru a Viktorku si zahraje Pitínského „Bystrouška“ Jitka Josková, Karlu Karel Hejcman. V inscenaci zazní živá hudba, kterou napsal Petr Hromádka, a herci vedle rolí museli zvládnout i množství not: v celé inscenaci na ně čeká na třicet skladeb.
