Jako v tomto případě. "Žádné dotazy, které by se netýkaly filmu Veřejní nepřátelé," vykřikl jeden z nich.
Máme se s Johnnym Deppem bavit jen o gangsterce, která je teď v kinech. No, uvidíme. Zajímavější je sledovat Deppa. Černé společenské kalhoty, vesta s jemnými bílými proužky. Sněhobílá košile s dlouhými rukávy a ohromným rozhaleným límcem.
Několikadenní strniště a havraní vlasy, které mu ze stran přepadávají do očí – přesně ve stylu módy dvacátých a třicátých let. Během rozhovoru si je bude neustále přehazovat zpátky dozadu. Depp odpovídá bez škrobenosti, pozorně. Nikdy neuhne pohledem, jako by vás chtěl ve svých temných očích utopit.
Tak tedy, začněme tou gangsterkou. Už když jste točil Devátou bránu s režisérem Romanem Polanským, říkalo se, že jste spolu moc dobře nevycházeli.
A víte, co se říká teď u filmu Veřejní nepřátelé? Že s režisérem Michaelem Mannem to bylo to samé. Nevypadáte jako potížista. Když vám někdo popisuje, jak bylo všechno během natáčení nádherné, výsledek zpravidla nestojí za nic. Režisér Mann je velký detailista, a aby ne – vždyť je to on, kdo maluje celý filmový obraz. Na to si člověk musí zvyknout, na druhou stranu, určitě nechci být jen barvičkou na jeho paletě. Občas chci i já držet v ruce štětec.
Ten prý nedržíte v ruce jen tak obrazně.
Víte, jak se připravuji na roli? Jednou z prvních věcí je představa, jak moje postava bude vypadat. Tak jdu a zkusím si ji jen tak naskicovat. Nebo vezmu vodovky a zkusím ji namalovat. Nevím, proč to dělám, ale pomáhá mi to. Možná proto, že se do té postavy prostě potřebuji dokonale vžít. Se vším všudy.
Tak to nechápu, proč si ty filmy netočíte sám. Vždyť už jste si to zkusil před dvanácti lety s filmem Bojovník, do kterého s vámi šel i váš idol Marlon Brando.
Bude to znít asi divně, ale nejlépe mi jde vytvoření vlastní postavy. Co následuje, je už jen pouhá herecká část. Když jsem film sám režíroval, udělal jsem jednu základní chybu – že jsem v něm zároveň hrál. Nedokážu se na sebe na plátně dívat, to je můj odvěký problém. A ten jsem tehdy porušil. Ne však svévolně, byla to podmínka producentů, aby na film dali peníze.
Lákalo by vás u filmu ještě něco jiného?
Rád píšu náměty. Ale jen ty náměty, scenáristika, což je pro mě taková matematika, při níž je nutné zvažovat i výrobní náklady, mě moc nebaví.
Takže spíš se dočkáme toho, že budete režírovat další film.
To nevím. Když mi to někdo dovolí... (směje se)
Váš zloděj Dillinger, kterého ve Veřejných nepřátelích hrajete, měl rád whisky. Vy však dáváte přednost vínu, dokonce máte ve Francii vlastní vinohrad. Který druh pěstujete?
Sám víno nevyrábím. Ve Francii musíte mít povolení a pěstovat révu ve větším množství, ale to já nemám. Takže i my musíme víno kupovat. A kupujeme ho hodně. (směje se)
Jaké druhy?
Jsem trochu fanoušek všeho, co pochází z Bordeaux. Pěstují tam mnoho výborných odrůd, podobně jako v oblasti Burgundska. Ale můžu říct, že mám speciální vztah k vínu značky Haute Briand.
Kdo je Johnny Depp?V každé roli je jiný, vždycky skvělý. I v šestačtyřiceti vyhrává ankety o nejpřitažlivějšího muže planety, ač vede vzorný rodinný život s Vanessou Paradisovou a dětmi na francouzském venkově. Nebylo tomu tak vždy. |
Dlouho mě na něm něco fascinovalo a já nevěděl, co to je. Když mi bylo asi deset, tak jsem si oblíbil Charlieho Chaplina a Bustera Keatona a jim podobné chlapíky. Dillinger měl v sobě něco podobného, co mě přitahovalo. Najednou jsem se chtěl o něm všechno dozvědět. Když jsem se na roli připravoval, ponořil jsem se do starých dokumentů a najednou se mi to spojilo. V hlavě jsem slyšel hlas mého dědy, který nedaleko míst, kde Dillinger působil, vyráběl nelegální pálenku. Přezdívalo se jí Měsíční svit. Jako bychom v tu chvíli byli s Dillingerem pokrevní příbuzní.
Navíc jste točili na skutečných místech, na kterých se ve třicátých letech příběh odehrával.
To bylo skvělé. Mít možnost projít branou vězení, kterou Dillinger kdysi utekl, střílet v místech jako Little Bohemia nebo Manitowish Waters. To se povedlo díky požadavkům na autenticitu, kterou je režisér Mann proslavený. Já si myslím, že pokud bychom natáčeli stejné věci v ateliérech, určitě by to nevypadalo tak přesvědčivě.
Když už mluvíte o tom střílení – máte s tím zkušenosti?
Vyrůstal jsem v Owensboro ve státě Kentucky. Někdy kolem pěti, šesti let jsem začal střílet z dvaadvacítek. Pak přišly větší kalibry, osmatřicítky a pětačtyřicítky. U příbuzných jsem dokonce vyzkoušel Thompsonův samopal.
V jedné věci se však s Dillingerem neshodnete. On byl fascinován médii, což se o vás opravdu říct nedá.
Někdo mi kdysi přihrál míč a řekl: tady máš šanci a zkus jí využít. A já se snažím o to, abych to zvládl co nejlépe. Tahle šance však s sebou nese i určitou pozornost médií a veřejnosti. A také ztrátu anonymity, což může být svým způsobem průšvih.
Váš hrdina toho však dokázal využít.
Byl to lidový hrdina. Obyčejný člověk, který bojoval proti bankám a vládě v době velké krize. I když vykrádal banky, mnoho lidí se s ním ztotožňovalo a oblíbilo si ho.
Nakonec ho zradila žena. Tedy dáma. Prý dáma v červeném...
Ve skutečnosti na sobě měla oranžový kostým. Jenže novináři v té době dávali přednost negativním hrdinům v červené, a proto přiřkli tuto barvu i Dillingerově udavačce. Vypadá to, že pokud jde o mediální smyšlenky, moc se toho od té doby nezměnilo. (ironický úsměšek)
Řekněte mi, jak mám tenhle film o gangsterovi, ač lidmi oblíbeném, chápat? Jako poctu chlapíkovi, který vykrádal banky?
Než odpovím, zeptám se sám.Co byste vy řekl o Johnovi Edgarovi Hooverovi (první ředitel FBI, kterému byly vytýkány nezákonné metody – pozn. autora)? Myslíte, že za svého působení v úřadu nenechal nikoho zavraždit? Byl podle vás stejný jako obyčejní kriminálníci a vrazi? Pokud bych si já osobně měl vybrat kamaráda mezi Hooverem a Dillingerem, věřil bych Dillingerovi. Byl jedním z obyčejných lidí a ne podlým, nebezpečným a doslova smradlavým zločincem jako Hoover. Pojďme zpátky k vašim filmům.
S režisérem Terrym Gilliamem jste se dlouho snažili natočit Muže, který zabil Dona Quijota. A pořád nic.
Kvůli neuvěřitelné smůle a problémům natáčení zkrachovalo. Ostatně celá tahle peripetie je zachycena v dokumentu Ztracen v La Mancha. V téhle chvíli je pro mě tenhle projekt uzavřený. Ale pokud se Terry ozve, kdo ví...
No nevím, už teď máte v příštích dvou letech v plánu natočit osm filmů.
Vidíte – a přesto jsem si nedávno uvědomil, že se můj život v poslední době změnil. Usadil jsem se. Mám štěstí, že jsem dokázal tak dlouho vydržet, cítím se dobře a hodlám v tom pokračovat dál. Ale chci být také u toho, jak dospívají moje děti.
Když se ohlédnete, litujete něčeho?
Ne. Litoval bych snad jedině toho, když bych se musel dívat na filmy, v nichž hraji.
Tahle obsese se týká všech vašich filmů?
Nemůžu jmenovat, to ode mě nechtějte. Jsem v podstatě ignorant, ať už jde o práci moji nebo kohokoliv jiného. Sledovat, co dělají ostatní, a pak to ještě s někým rozebírat, to by mi zabralo opravdu hodně času.
Když si chtěl Dillinger užít života, odjel do Caracasu s milenkou Billie. Kam v takových chvílích utíkáte vy?
Napadlo mě to, když jsme točili třetí díl Pirátů z Karibiku. Naskytla se mi taková možnost, která se týkala jednoho ostrova na Bahamách. Takže teď ho střídáme s domovem v jižní Francii.
Takže ostrov, říkáte.
Není to tak extravagantní, jak by to mohlo znít, není to nějaký obrovský ostrov. Spíš místo, které mi nabízí anonymitu a možnost dívat se nenuceně do dálky, aniž by u toho byli paparazziové, novináři nebo fanoušci toužící po podpisech.
Jak jste ten ostrov pojmenoval?
Vlastně nijak. Říkáme mu malé místo s korálovým útesem.
Ještě na jedno místo se vás musím zeptat. Před osmi lety jste v Praze natáčel hororovou detektivku Z pekla. Naučil jste se tehdy něco česky?
Ne. Naopak. Moje čeština je horší než předtím.
