Tuto svou prózu rozdělil do dvou částí - jedna se odehrává ve třicátých letech 19. století, ta druhá v "odporné" přítomnosti. Hastrmana, vytištěného na zeleném papíře a vydaného minulý týden Argem, Miloš Urban ještě nálepkuje přívlastky próza romantická, ekologická a utopická.
Je vám dobře ve světě hastrmanů?
Báječně. Vždyť do žádné doby nepatřím - mým světem je imaginace. Z toho vymyšleného světa mě už jako dítě tahal brácha: abych jezdil na kole, hrál fotbal. Nebýt jeho, tak jsem ta léta úplně pročetl.
A vás by nemrzelo, kdybyste ta léta pročetl?
Vůbec ne. Spíše lituju toho, že jsem nečetl víc. Mám pocit dluhu, že jsem nedovzdělaný a nedočtený.
Co vás přivedlo k postavě v modrožlutém fráčku, se štičím úsměvem a žábrami? K hastrmanovi z pohádky?
Kraj, který považuju za svůj a kterému se trapně říká Máchův. Jako dítě jsem jezdil na lodičce po jezeře pokrytém hustým zeleným žabincem. Představoval jsem si, že pod hladinou rostou stromy. Že tam žijí lidé, kteří se podobají rybám. S děsivým pocitem jsem se dozvěděl až mnohem později, že se napouštějí přehrady a na jejich dně zůstávají celé vesnice. Že ta moje pohádková představa byla vlastně docela reálná - i když romantičtější.
Hastrmana tedy vnímáte jako sympatickou postavu?
Sympatickou, ale zároveň jsem potřeboval teroristu. A ten může být sympatický jen do určité míry. Teroristu můžete pochopit, ale nikdy nemůžete souhlasit s tím, že zabíjí lidi. Pocity a pohnutky těch lidí mě zajímají: i já jsem strašně zoufalý z té situace v severních Čechách, kde jsem vyrůstal. Když končil bolševický režim, tak jsem si myslel, že těžba tamějších kopců ustane - ale ona neustává, stejně jako se dál stavějí hnusný paneláky. Jsem tam jen občas, nicméně ty pohledy na zdevastovanou krajinu, ty uřezané kopce mě vždycky zdeptají. A od takových myšlenek není daleko k terorismu: když vás něco strašně naštve, máte chuť toho druhého rovnou zabít, anebo se vám aspoň otevírá kudla v kapse. Nastane zkrat, a je z vás terorista!
S nímž to ovšem ve vašem románu dopadne špatně.
Asi to jinak nešlo - když nešťastnou náhodou zabil nevinného hlídače v lomu. Takovéhle "nedopatření" se asi stane dřív nebo později každému, kdo chce trestat jen ty zlé lidi. Ovšem Hastrman je cosi jako správný optimistický román, o kterých jsem se učil na ruštině: hrdina ve válce padne, ale ta jeho Máša má v břiše potomka. Moje Katynka má taky v břiše potomka, malého Hastrmánka. Takže to má děsně veselý konec, takový utopický. (smích)
Mají čtenáři ve vašem románu rozšifrovávat nějaké konkrétní, žijící osoby?
Kdo vám tohle poradil? (zase smích) Kužvart je určitě inspirací zcela jasnou pro ministra životního prostředí, je nejlepší, kterého jsme měli, ale zároveň je strašně kompromistický a slabý. Proto jsem ho sice nepopravil, ale aspoň jsem ho defenestroval, což je v českých dějinách ta nejlepší forma potrestání. Tedy pokud máte štěstí a spadnete do měkkého.
Takže vlastně trestáte románem?
Trestám románem. Vidíte, to je pěkný název. Ale ta ostatní jména - to je klíč, který nechci prozradit. Účtuju s lidmi, kteří mě naštvali před jistou dobou. Ty považuji za skutečné škůdce této země. Jména jsem překroutil, ale dá se to poznat.
Má smysl trestat románem politiku?
Uvědomuju si, že je to strašně donkichotská představa. Pokud by člověk skutečně chtěl jít proti vládě, státu, být do toho opravdu zaseklý - tak je asi lepší točit filmy, protože ty oslovují mnohem víc než romány. Mně nikdy nešlo o politiku v první řadě; mně jde v první řadě o umění. Vůbec jsem se o politiku nezajímal. Pak jsem ale slyšel jedinou Klausovu větu - a v tu chvíli moje levá ruka sáhla po srpu a pravá po kladivu. Výsledkem toho vzteku a zuřivosti nad politickou situací je možná tenhle román. A možná ještě nějaký politický napíšu, ještě ostřejší, který se bude odehrávat v parlamentu. Náš stát je opravdu strašný a jeho představitelé hrozní, ukrutní. A ta země si to nezaslouží.
Není lepší do politiky přímo vstoupit?
To by se těm pánům škatulkářům ohromně líbilo, na jakékoli výtky reagují: Založte si politickou stranu. Ale to já ani náhodou. Člověk by se měl vyjadřovat způsobem, který mu je nejbližší. Mně je nejbližší právě umění, román. Myslím, že to umím nejlíp. Vlastně je to jediné, co umím.
A nemyslíte, že politika, respektive příliš politiky v umění nakonec ten umělecký výsledek nějak deformuje?
Deformovat ho může. Ale já v současnosti nemůžu jinak. A baví mě to: pohybovat se na ostří nože. Držet se na hraně a zkoušet, jestli člověk sklouzne, anebo ne.
 Miloš Urban |
 Miloš Urban |
