Výstava Národní galerie ukazuje, jak se bavili a tančili králové, šlechta i prostí venkované v době renesance, baroka a rokoka, poutavým způsobem vypráví, jak se začal zobrazovat a rozvíjet motiv tance v evropském výtvarném umění.
Atraktivní téma je umocněno způsobem zpracování expozice. Její autorka Andrea Rousová ji pro lepší srozumitelnost rozdělila na dvě hlavní části. Ta první je věnovaná dvorskému tanci šlechty, pro nějž je typická elegance. Na plátnech a rytinách evropských malířů jsou zachyceny dobové maškarní bály a královské slavnosti na zámcích a v zámeckých zahradách. Obrazy jasně ukazují, že tanec šlechty se vždy projevoval ve zjemnělé póze. Druhá část pak přibližuje divoké venkovské tancovačky a posvícení sedláků. V těchto obrazech se tančí (i močí) často pod vlivem alkoholu. Rozdělením do dvou celků tak vynikly odlišné přístupy k tanci a jeho chápání u dvou různých společenských vrstev.
Ale ať už šlo o tanec urozený či nespoutaný, byl "neoddělitelnou součástí každodenního života, a to v daleko větší míře, než je tomu dnes," píše autorka v úvodu čtyřsetstránkové publikace, která výstavu doprovází.
Zábava i ďáblův nástroj
Organizátoři připravili řadu doprovodných programů – například ukázky dobové hudby a tanců. A nejspíš kvůli tomu rozdělili hlavní sál expozice v polovině.
Přetrhli tak kontinuitu výstavy, takže návštěvník trochu zmateně přechází od dvorských tanců k vesnickým zábavám, aby se nakonec opět dostal do atmosféry maškarních plesů francouzského královského dvora za panovníka řečeného Král Slunce – Ludvíka XIV., zakladatele Královské akademie
tance.
Tuto drobnou chybu kompenzují rozšířené věcné a velice srozumitelně psané popisky exponátů, jež umocňují výsledný dojem z výstavy. Návštěvník se tak například dozví o ambivalentním přijetí tance v evropské společnosti 16.–18. století. Na jedné straně kavalír či dáma prezentovali tancem své pohybové schopnosti, estetický vkus i ovládání společenské etikety, na straně druhé církev a mravokárci vnímali tanec jako nástroj ďábla, jenž svádí k hříchům a neřestem.
Obrazy zachycující vznešenou společnost při tanci na hostině se začaly rozvíjet ve Francii druhé poloviny 16. století. To dokládá například vystavený obraz Společnost při tanci, který namaloval vlámský malíř Hieronymus II. Francken kolem roku 1610. Vystavené obrazy jsou často také ilustrací dobové módy – šatů, účesů, šperků a podobně.
Do výbavy každé dobře oblečené dámy patřil od 16. století také vějíř. Vedle řady obrazů či rytin vlámských, francouzských či německých malířů většinou ze sbírek pražské Národní galerie přináší výstava také několik ukázek vějířů z 18. století.
Popisky nejen díla oživují, ale do exponátů vnášejí příběhy. Například: "Dámské žezlo, jak se vějířům přezdívá, nesloužilo jen jako módní doplněk či prostředek k ochlazování vzduchu. Vějíř byl také pomocníkem v nonverbální komunikaci. Jestliže se dáma ovívala pomalými pohyby, naznačovala kavalírovi: 'Neztrácej se mnou čas', pakliže rychle: 'Velmi tě miluji'. Upuštěný vějíř pak značil 'Patřím jen tobě'. Naopak prudkým pohybem složený vějíř kavalírovi sděloval, že je posedlá žárlivostí."
Důležitým exponátem, ačkoliv jde pouze o kopii obrazu, je dílo francouzského dvorního malíře 18. století Jeana-Antoina Watteaua, zakladatele nového malířského žánru – Fete galante. Ten jako první začal vyobrazovat dvorské tance a slavnosti pořádané v přírodě či zahradách zámků.
Malířské skvosty přináší i část věnovaná selským slavnostem. První taková vyobrazení se objevují v první polovině 16. století v protestantském Norimberku. Z této doby přináší výstava ukázky dřevořezů Dürerova žáka Hanse Sebalda Behama.
Právě tyto rytiny byly ve své době nástrojem ke kritice sedláků, charakterizovaných jako divoká a vzpurná vrstva, hodná morálního odsouzení. Zobrazování pitek, šarvátek a vesnických tancovaček se jako jeden z prvních začal věnovat Holanďan Pieter I. Brueghel, který prý chodil na venkovské svatby v přestrojení. Vyobrazení veselí sedláků patřila v Holandsku k velice oblíbenému žánru.
Jistým zklamáním je pouze drobná ukázka dobových kostýmů v odděleném zadním sále výstavy, protože vystavit šaty z dřívější doby se přímo vybízí. Prohlédnout si zde můžete jen dámský korzet, oděvy rybáře a rybářky či taneční střevíce z 2. poloviny 18. století.
I tak si výstava s podrobnými popisky, jež exponáty zasazují do dějinných souvislostí, zaslouží pozornost. Ona i publikace Tance a slavnosti od renesance až po baroko je odborně zpracována, nezapomíná však ani na laické obecenstvo.
