Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ukrást veledílo je tak snadné

  1:00aktualizováno  1:00
Potřebujete k tomu, abyste z galerie ukradli jedinečné umělecké dílo, geniální plán, nejmodernější techniku a vybavení ve stylu Jamese Bonda nebo Dannyho parťáků? Ale kdeže.

Pablo Picasso: Mandolína a sklenice pernodu | foto: Profimedia.cz

Mnohé případy dokazují, že stačí do galerie přijít, sebrat obraz a jít... Nebo lépe řečeno, přinejmenším dřív to stačilo.

Loňský srpen, aféra číslo jedna: zjištění v sanktpetěrburské Ermitáži, že někdo nenápadně rozkrádal místní sbírky. Při revizi kontrolní úřad přišel na to, že chybí více než dvě stě dvacet exponátů - ikon, obrazů, šperků či ozdobných předmětů v hodnotě zhruba pěti milionů dolarů (asi 110 milionů korun).

Největší podíl na krádežích měla podle vyšetřování rodina jedné z pracovnic muzea, Larisy Zavadské. Ta při začátku inventury o rok dříve zemřela na infarkt přímo na pracovišti. Její manžel a syn se ke krádežím a rozprodávání předmětů později přiznali. Nejde o ojedinělý případ - a nejen v Rusku.

Rozškubaný Brueghel
Jako zaměstnanec muzea či galerie má zloděj při krádeži jistě výhodu, ale mnozí se obejdou i bez toho. Hlavním hrdinou jednoho z nejkomičtějších i nejtragičtějších případů krádeží uměleckých děl v devadesátých letech minulého století byl nenápadný francouzský číšník Stéphane Breitwieser.

Na začátku příběhu mu nebylo ani třiadvacet let. Pracoval v různých evropských městech a ve volném čase láskyplně obcházel místní muzea. Na památku si odnášel suvenýry v podobě obrazů, sošek, vzácných hudebních nástrojů a jiných předmětů, které mu padly do oka.

V domě své matky v Alsasku pak během let vybudoval jedinečnou osobní sbírku čítající přes dvě stovky vzácných děl. "Byla to mánie shromažďovat krásné věci, především staré," vyznal se ve své autobiografii Confessions d’un voleur d’art (Zpověď zloděje umění), která vyšla loni ve francouzském originále.

Breitwieser postupoval jednoduše. Když se nikdo nedíval, vybraný předmět prostě strčil pod kabát a šel. Po zhruba osmi letech měl přece jen smůlu - ve švýcarském Muzeu Richarda Wagnera v Luzernu byl zadržen při pokusu "strčit pod kabát" čtyři sta let starou polnici.

Policie by jej asi hned nespojovala s jednotlivými zdánlivě náhodnými krádežemi ve více než padesáti muzeích pěti evropských států - nebýt Breitwieserovy matky. Když se o zadržení syna dozvěděla, popadl ji vztek a začala ničit.

Obrazy a kresby rozcupovala, rozštípala a vyhodila. Mezi nimi například díla Pietera Brueghela mladšího nebo Lucase Cranacha staršího. Další vzácné předměty, na které její síly nestačily, naložila do auta, odvezla do alsaského městečka Gerstheim a hodila do vodního kanálu, který spojuje řeky Rhônu a Rýn.

Naštěstí nebyl hluboký. Třpytu v bahnitém dně si povšimli náhodní cyklisté. Přivolaní policisté pak kanál nechali vypustit a zachránili množství předmětů. Hodnota kolekce byla posléze odhadována na 140 milionů dolarů (přibližně tři miliardy korun).

"Prosím milovníky umění o odpuštění, upřímně lituji, že jsem zavinil ztrátu mnoha děl. V té době jsem se choval jako nedospělý ignorant. A když jsem začal krást, stal se ze mne totální egoista," omlouval se loni pětatřicetiletý Breitwieser, který se snažil najít stálou práci - při ochraně uměleckých děl.

Takoví normální návštěvníci
Oproti Breitwieserovu případu, který snad nemá rozsahem i způsobenou škodou v nedávné historii obdoby, je krádež z roku 1999 v Dánsku jen fádní historkou. Ale způsob provedení se velmi podobal: zloději vešli jako normální návštěvníci do soukromé obrazárny Nivaagaard na předměstí Kodaně, sňali obrazy Rembrandta a Belliniho ze zdi a jednoduše s nimi odcházeli - aniž by je snad dokonce schovávali.

U vchodu se jim připletl do cesty strážný, tak ho srazili a odjeli v připraveném - také ukradeném - autě. O sedm měsíců později se díla v ceně asi 200 milionů dánských korun (zhruba 750 milionů Kč) dostala neporušená zpět a tři pachatelé byli odsouzeni na tři až pět let do vězení.

Dobrý konec má - zdá se - i další případ ze severské země s obdobnou zápletkou. Jen šlo o Munchovo muzeum v Oslu, bylo to o pět let později, zloději byli maskovaní a ozbrojení. Na lup přišli také během návštěvních hodin a odnesli si jednu z verzí Křiku od expresionisty Edvarda Muncha a jeho Madonu.

Producent francouzského rozhlasu François Castang, který byl loupeži přítomen, však nebyl ani tak šokovaný samotným aktem krádeže, který podle něj netrval ani minutu, jako špatným zabezpečením galerie.

"Přišlo mi neobvyklé, že tu nebylo nic, co by obrazy chránilo, žádný alarm," uvedl Castang. "Malby byly lehce připevněny, stačilo je jen strhnout ze zdi. Přesně tak jsem to viděl udělat jednoho ze zlodějů." Norská policie díla s velkým zadostiučiněním nalezla po dvou letech a devíti dnech pátrání. I když okolnosti jejich objevení jsou velmi zajímavé...

Pro peníze? Nejen
Ukrást umělecká díla by šlo možná snadno, ale nabízí se otázka: co s nimi? I kdyby měla hodnotu sebevětší, jejich prodej - zvlášť pokud jde o slavné kousky, je dnes prakticky nemožný. Odcizené artefakty se objeví na černé listině Loss Art Register - databáze pohřešovaných děl, na kterou jsou napojené všechny seriózní aukční síně.

A tím je jejich prodej ve veřejné dražbě vyloučen. Zbývá jedině černý trh. Obrazy mohou být také ukradeny na zakázku, jejich nový majitel však s nimi nikdy nemůže veřejně nakládat. A i když je touha po zisku stále nejčastějším důvodem krádeží a ilegální obchod s památkami patří vedle prodeje zbraní, drog a tabáku k jedněm z ekonomicky nejvýnosnějších aktivit, nemusí to být důvod jediný.

Například právě krádež Munchových pláten Křik a Madona umožnila tajné vyjednávání uvězněnému Davidu Toskovi, považovanému za hlavu norského podsvětí. Spekulovalo se o tom, že Toska nabídl policii, že ji k ukradeným dílům zavede, když mu bude zmírněn trest. Úřady nesdělily, zda se zmírnění dočkal, ale obrazy jsou zpět v muzeu.

Jiné krádeže Křiku zase v roce 1994 využil anonymní bojovník proti potratům. Za vrácení díla požadoval odvysílání dokumentu odsuzujícího umělé přerušení těhotenství. Později však vyšlo najevo, že s krádeží nemá nic společného.

"Vyšší cíle" vedly i italského dělníka Vincenza Peruggiu, když 21. srpna 1911 ukradl z Louvru Leonardovu Monu Lisu. Návštěvnost muzea neutrpěla: tisíce lidí - včetně Franze Kafky a Maxe Broda - proudily do Louvru jen proto, aby viděly prázdné místo na zdi. Po dvou letech se Peruggio přihlásil policii - když zjistil, že se jeho přání, aby Mona Lisa visela ve florentské galerii Uffizi, kam podle něj vzhledem k původu Leonarda da Vinci patřila, asi nesplní.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Z výstavy Voayer v pražském prostoru DUP 39
VIDEO: Staňte se voyerem. Výstava ukazuje nahé ženy v sexuálních polohách

V Praze začíná kontroverzní výstava Voayer, která návštěvníkům ukazuje živé nahé ženy jako skulptury. K vidění bude tři dny v prostorách galerie DUP 39. Vstup...  celý článek

Ferda Mravenec, Brouk Pytlík a laso, 1948
Výstava připomíná devadesát let od zrodu Sekorova Ferdy Mravence

Od pátku po celé prázdniny si můžou děti zdarma prohlédnout ilustrace Ondřeje Sekory. Výstava nazvaná Ferda Mravenec 90 se koná v pasáži Paláce Koruna na...  celý článek

Jan Zrzavý
Žlutý Kristus a další Zrzavého poklady. V létě bude i Kyncl a Gutfreund

Letní prázdniny se blíží, přesto galeristé po celém Česku stále pilně chrlí na své návštěvníky nové a nové výstavy. K vidění je dílo Jana Zrzavého, Františka...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.