UKÁZKA: Přečtěte si krutý příběh z totality KLDR. Dostal Pulitzerovu cenu

  10:54
Přečtěte se ukázku z knihy Syn správce sirotčince, za kterou dostal její autor Adam Johnson v roce 2013 prestižní Pulitzerovu cenu. V drsném románu plném prudkých zvratů a krutosti vypráví příběh mladého muže v totalitním režimu Severní Koreje.

Severokorejské tábory jsou ostře hlídané, utéct z nich je prakticky nemožné | foto: ČTK

PROLOG

Občané, shromážděte se kolem amplionů, neboť vám přinášíme důležité novinky! Ve svých kuchyních, kancelářích, v areálech továren – kdekoli jsou reproduktory umístěné, zesilte zvuk!

V domácích zprávách jsme viděli našeho Drahého vůdce Kim Čong-ila, jak přímo v terénu radí inženýrům hloubícím kanál na řece Tedong. Zatímco Drahý vůdce bagristy poučoval, mohli jsme zahlédnout, jak se nad ním sama od sebe houfují hejna holubic a vznášejí se nad jeho hlavou, aby našemu uctívanému veliteli poskytly v horkém dni trochu tolik potřebného stínu. Rovněž je zde požadavek od pchjongjangského ministra veřejné bezpečnosti, aby po dobu, kdy je v plném proudu sezona kladení ok na holuby, byly všechny dráty, pasti i smyčky umístěny z dosahu našich nejmenších. A nezapomínejte, občané: zákaz snění stále platí.

Později během vysílání vám prozradíme vítězný recept kuchařské soutěže tohoto měsíce. Receptů se sešly stovky, ale jen jeden můžeme vyhlásit za ten nejlepší pro přípravu – polévky z dýňových slupek!

Syn správce sirotčince

Citace k Pulitzerově ceně: "Skvěle vystavěný román, který čtenáře přenese na dobrodružnou cestu do hloubi totalitní Severní Koreje a do nejniternějších prostor lidského srdce." Adam Johnson vyučuje tvůrčí psaní na Stanford University. Jeho práce se objevují v časopisech Esquire, The Paris Review, Harper’s, Tin House, Granta a Playboy stejně jako v Best American Short Stories. Z dalších jeho prací jmenujme sbírku povídek Emporium a román Parasites Like Us (Paraziti jako my). Žije v San Francisku.

Obálka českého vydání knihy Syn správce sirotčince

"Zajímavé téma, Severní Korea, skvěle napsané. Jde o nesmírně drsný román z nedávné historie. Severní Korea nás nikdy nepřestane překvapovat svou brutalitou a absurdním systémem," řekla Eva Kaiserová z nakladatelství Fortuna Libri, které titul vydalo.

Koupit ji můžete na knihy.idnes.cz za 249 Kč.

Ale napřed důležité zprávy z Východního moře, kde si američtí agresoři zahrávají s možností vypuknutí totální války, neboť zadrželi a oloupili severokorejské rybářské plavidlo. Yankeeové opět jednou narušili severokorejské výsostné vody a odcizili vzácný náklad ze suverénní lodi, přičemž právě nás neustále obviňují ze všeho možného od pirátství přes únosy až po krutost ke žralokům. Zaprvé, jsou to právě Američané a jejich loutky, kdo na moři provozují pirátství. Zadruhé, copak nedávno jedna Američanka neobeplula celý svět, jen aby zběhla k našemu velikému národu, ráji pracujících, kde občanům nic neschází? Už jen to samo by mělo být dostatečným důkazem, že ono soustavné obviňování je směšné. Ale krutost ke žralokům? K tomuto obvinění je třeba se vyjádřit. Žralok, který je znám jako přítel rybářů, je s korejským lidem odnepaměti spjat poutem přátelství. Což si v roce 1592 žraloci za obléhání přístavu Okpcho neutrhli ryby od úst, jen aby mužům admirála I Sun-sina umožnili přežít? Nevypěstovali si snad schopnost bránící vypuknutí rakoviny, aby pomohli svým lidským přátelům žít déle a zdravěji? Nepojí snad náš velitel Ka, držitel zlatého pásu, před každým vítězným zápasem taekwonda z mísy léčivé polévky ze žraločích ploutví? A občané, copak jste přímo tady, v pchjongjangském divadle Moranbong, nezhlédli na vlastní oči film Pravá dcera vlasti? Pak si jistě vzpomenete na scénu, v níž se naše národní umělkyně, herečka Sun-mun, v zálivu Inčchon se svou lodí převrhla, když se snažila bránit zákeřnému americkému útoku. Byl to pro nás všechny děsivý okamžik, neboť kolem ní začali kroužit žraloci a ona se ocitla bezmocná uprostřed vln. Copak ale žraloci neocenili pravou korejskou skromnost Sun-mun? Nevycítili žhavý tep jejího vlastenectví a nevyzvedli ji na své ploutve, aby ji bezpečně dopravili na břeh, kde se mohla připojit k zuřící bitvě, jejímž cílem bylo vyhnat imperialistické vetřelce?

Už jen z těchto skutečností, občané, musíte vyrozumět, že řeči kolující v Pchjongjangu – že velitel Ka a Sun-mun se milují jakkoli méně než absolutně – jsou podlé lži! Stejně podlé jako vstupování příslušníků cizích mocností na paluby našich nevinných rybářských lodí, podlé jako absurdní obviňování z únosů, jimiž nás častují Japonci. Myslí si snad, že zapomínáme, že to byli právě oni, kteří kdysi ujařmili naše muže a z našich manželek si udělali sexuální otrokyně? A stejně podlé je myslet si, že kterákoli žena miluje vlastního muže víc než Sun-mun toho svého. Nepostřehli snad občané, jak jí zrudly líce cudností a láskou, když mu udílela zlatý pás? Nestáli jste snad shromážděni na Náměstí Kim Ir-sena a neviděli to přímo z první ruky?

Čemu budete věřit, občané? Řečem a lžím, nebo vlastním očím? Vraťme se však ke zbytku našeho dnešního programu, na němž je repríza slavného projevu Kim Ir-sena z 15. dubna čučche 71, a veřejné vyjádření ministra zásobování, soudruha Puce, na téma prodloužení životnosti kompaktních fluorescentních žárovek. Avšak především, občané, něco radostného: s potěšením vám oznamujeme, že Pchjongjang má novou operní pěvkyni. Drahý vůdce jí dal jméno Krásná návštěvnice. A zde je, aby vám k vaší vlastenecké radosti zazpívala árie z Moře krve. Vraťte se tedy ke svým soustruhům a vinalonovým tkalcovským stavům a zdvojnásobte své pracovní úsilí, zatímco Krásná návštěvnice vám k tomu bude pět příběh o největším národu a zemi světa – Korejské lidově demokratické republice!

1. ČÁST ŽIVOTOPIS ČUN-DOA

Matka Čun-doa byla zpěvačka. To bylo to jediné, co mu o ní otec, správce sirotčince, řekl. Správce měl fotografii té ženy ve svém pokojíku v Dlouhých zítřcích. Byla docela půvabná – veliké oči dívající se stranou, rty našpulené v nevyřčeném slovu. A protože krásné ženy se posílají do Pchjongjangu, stalo se to nepochybně i jeho matce. Pravým dokladem toho byl sám správce sirotčince. Za nocí pil a sirotci z baráků ho mohli slýchat plakat a lamentovat a pouštět se do zpola slyšitelného handrkování se ženou na fotografii. Pouze Čun-do ho směl utěšit a nakonec mu vzít i láhev z rukou.

Jako nejstarší chlapec z Dlouhých zítřků měl Čun-do jisté povinnosti – porcovat jídlo, přidělovat kavalce a přejmenovávat nově příchozí hochy podle seznamu sta čtrnácti Velkých mučedníků revoluce. Přesto si správce sirotčince dával záležet, aby svého syna – jediného chlapce v Dlouhých zítřcích, který nebyl sirotek – nijak nezvýhodňoval. Když byly ubikace špinavé, byl to Čun-do, kdo zůstal zamčen přes noc uvnitř. Když se hoši počurali, byl to on, kdo z pryčen oškrabával zmrzlou moč. Čun-do se před ostatními nevychloubal, že je synem správce sirotčince, a ne nějaké děcko, které tady rodiče odložili cestou do táborů 9-27. Pokud se toho chtěl někdo dovtípit, bylo to vcelku jasné – Čun-do tu byl přede všemi ostatními a důvod, proč ho nikdo neadoptoval, byl ten, že by jeho otec nikdy nesvolil, aby si jeho jediného syna někdo odvedl. Bylo jen logické, že když jeho matku odvedli do Pchjongjangu, požádal otec o to jediné místo, které mu umožňovalo vydělávat si na živobytí a zároveň pečovat o syna. Nejjistějším důkazem, že žena na fotografii je Čun-doova matka, byla neúprosnost, s jakou jej správce sirotčince přednostně trestal. Mohlo to znamenat pouze to, že správce vidí v Čun-doově tváři ženu z obrázku, každodenní připomínku věčného utrpení, které mu její ztráta způsobila. Jen otec sužovaný takovou bolestí mohl vzít chlapci v zimě boty. Jen skutečný otec, z téhož masa a kostí, mohl pálit syna rozžhaveným koncem lopaty na uhlí.

Čas od času adoptovala nějakou skupinu dětí továrna a na jaře přicházeli muži s čínským přízvukem, aby si i oni mezi hochy vybrali ty své. Jinak mohl mít chlapce na den každý, kdo je dokázal nakrmit a správci sirotčince přinést láhev kořalky. V létě plnili pytle s pískem a v zimě rozbíjeli železnými tyčemi led v přístavních docích. Za misku studeného čapčche odklízeli z podlahy továrny kovové piliny, které létají od soustruhů. V železničním depu je krmili nejlepším, byť pálivým, jukkedžangem. Jednou, když s lopatami v rukou vyklízeli vagony, rozvířili prášek, který vypadal jako sůl. Teprve když se začali potit, tváře, ruce i zuby jim náhle zrudly. Vlak byl plný chemikálií pro továrnu na barvy. Byli červení ještě celé týdny.

A potom, v 85. roce čučche, přišla povodeň. Tři týdny pršelo, avšak z tlampačů se nedoslechli ani slovo o půdních sesuvech, protrhávajících se sypaných hrázích přehrad a vesnicích, které voda jednu po druhé odplavuje. Armáda měla plné ruce práce se zachraňováním továrny Sungni 58 před stoupající vodou a chlapci z Dlouhých zítřků dostali provazy a háky na dlouhatánských žerdích a měli se snažit chytat v řece Čchongdžin lidi, jež smetl proud, než je voda odnese do přístavu. Po divoce zvířené hladině plulo stavební dříví, sudy s naftou i záchodové jímky. Tu se z vody vyhoupla pneumatika traktoru, o kus dál zase lednice sovětské výroby. Hoši slyšeli temné dunění nákladních vozů, které po dně valil proud. V divokém víru se kolem nich protočil kryt vojenského transportního letadla, jehož se zoufale držela ječící rodina. Pak se vynořila mladá žena, ústa dokořán, ale nevydala ani hlásku, a sirotek jménem Po-song ji zachytil hákem za paži pouhý zlomek okamžiku předtím, než ho proud strhl do řeky. Po-song přišel do sirotčince jako slabý chlapec, a když se zjistilo, že nemá jméno, Čun-do ho pojmenoval po 37. mučedníkovi revoluce, který se proslavil tím, že si při útoku na Japonce zacpal uši blátem, aby neslyšel hvízdat kulky. Chlapci křičeli „Po-songu! Po-songu!“ a pádili po břehu podél míst, kde by měl Po-song být. Proběhli okolo výpustního potrubí Oceláren sjednocení a kolem zablácených hrází rjongsongských odkališť, ale Po-songa už nikdy nikdo neviděl. Chlapci se zastavili až u přístaviště, jehož temné vody se hemžily mrtvými těly. Tisíce se jich pohupovaly ve vlnách a vypadala jako shluky lepkavých jáhel, které se začnou převalovat a natřásat, když se rozehřeje pánev.

Ač to tehdy ještě nevěděli, byl to začátek hladomoru. První přestala jít elektřina a poté přestaly jezdit vlaky. Už když zmlkly sirény, Čun-do věděl, že to je zlé. Jednoho dne vyjela na moře rybářská flotila a už se nevrátila. Se zimou přišel mráz a černé prsty omrzlin a staří lidé odcházeli spát. A to byly teprve první měsíce, dlouho předtím, než se objevili pojídači kůry. Tlampače nazývaly hladomor „Strastiplný pochod“, ale to byl hlas z Pchjongjangu.

Čun-do nikdy neslyšel, že by se tomu tak říkalo i v Čchongdžinu. To, co se s nimi dělo, nepotřebovalo jméno – obrazem toho bylo úplně všechno, každý nehet, který jste sežvýkali a spolkli, každé pozvednutí víčka, každá cesta na latrínu, kde jste se ze sebe snažili vymáčknout chuchvalce pilin. Když pohasla veškerá naděje, spálil správce sirotčince kavalce a chlapci spali okolo kamínek, která jim topila i poslední noc. Ráno zamával na ZIS-5, vojenské nákladní auto sovětské výroby, kterému říkali „havran“ kvůli tmavé plátěné plachtě vzadu. V sirotčinci už zbývalo jen asi tucet hochů, kteří se přesně vešli na korbu. Všem sirotkům je souzeno skončit nakonec v armádě.

A tak se Čun-do stal ve svých čtrnácti letech vojákem sloužícím v tunelech a vycvičeným v umění boje při nulovém osvětlení.

A tam ho také o osm let později našel velitel So. Stařec se vlastně přišel do podzemí na Čun-doa podívat. Čun-do se svou četou právě končil noční službu v tunelu, který zasahoval deset kilometrů pod demilitarizovanou zónu až skoro k předměstí Soulu. Kdykoli vojáci tunel opouštěli, vycházeli z něj pozpátku, aby jejich oči postupně přivykly dennímu světlu, a tak Čun-do do velitele málem vrazil. Soova široká ramena i mohutný hrudník svědčily o tom, že dospíval v lepších časech, ještě před mobilizačními kampaněmi Čchollima.

„Jste Pak Čun-do?“ zeptal se So. Když se Čun-do otočil, rozzářil se za mužovými krátce ostříhanými bílými vlasy kruh světla. Kůže jeho obličeje byla tmavší nežli jeho kštice nebo čelisti a vypadal, jako by právě shodil vous a hustý, bujný vlas. „To jsem já,“ odpověděl Čun-do.

„Máte jméno mučedníka,“ poznamenal velitel. „To nějak patří k sirotkovi?“ Čun-do přikývl. „Ano,“ řekl. „Jenže já nejsem sirotek.“

Soovy oči sjely k rudému odznaku taekwondo na Čun-doových prsou. „Jistě,“ pronesl a hodil mu pytel. Byly v něm modré džínsy, žlutá košile s nášivkou pólového poníka a boty značky Nike, na které si Čun-do pamatoval z dob dávno minulých, kdy sirotčinec sloužil jako ubytovna pro Korejce, kteří se vraceli lodí přes moře z Japonska a jež přilákaly domů partajní sliby práce a bytů v Pchjongjangu. Sirotci jim mávali transparenty na uvítanou a zpívali budovatelské písně, aby japonské Korejce přiměli sejít po lodní lávce i vzdor úděsnému stavu, v jakém se Čchongdžin nacházel, a havranům, kteří už na ně čekali, aby je všechny do jednoho odvezli do pracovních táborů kwalli so. Připadalo mu to jako včera, kdy pozoroval ty vymydlené hochy, jak se ve svých nových značkových botaskách vracejí domů.

Čun-do zvedl žlutou košili. „Co s tím mám dělat?“ zeptal se. „To je vaše nová uniforma,“ odpověděl velitel So. „Netrpíte mořskou nemocí, že ne?“

?

Netrpěl. Odjeli vlakem do přístavu Čcholhwang na východním pobřeží, kde velitel So zrekvíroval rybářskou loď, jejíž posádka byla ze svých vojáckých hostů tak vyděšená, že její členové měli celou cestu až k japonskému pobřeží připnuté na hrudi odznáčky s Kim Ir-senem. Čun-do spatřil nad hladinou malé rybky s křídly a dopolední mlhu tak hustou, až to člověku bralo slova od úst. Nebyly tu žádné tlampače, které by celý den vyřvávaly, a všichni námořníci měli na prsou vytetované portréty svých manželek.

Moře bylo nespoutané, tak jak to nikdy předtím neviděl – udržovalo tělo člověka v nejistotě, kam se vrhne příště, a přesto si na to člověk mohl zvyknout. Zdálo se, že vítr v ráhnoví souzní s vlnami narážejícími do trupu lodi, a když Čun-do ležel v noci pod hvězdami na střeše kormidelny, zdálo se mu, že to je místo, kde by člověk mohl zavřít oči a zmizet.

Velitel So s sebou přivedl jako tlumočníka muže jménem Gil. Gil si na palubě četl japonské romány a poslouchal něco ve sluchátkách napojených na malý kazetový přehrávač. Jen jednou se Čun-do pokusil s Gilem promluvit. Přistoupil k němu a chtěl se ho zeptat, co poslouchá, ale ještě než stačil otevřít ústa, Gil přístroj vypnul a pronesl slovo „opera“.

Měli někoho chytit – na pláži – a přivézt toho někoho s sebou domů. Víc jim velitel So o jejich cestě neřekl.

Druhý den s padajícím soumrakem zahlédli v dálce světla nějakého města, ale kapitán nechtěl s lodí blíž.

„To je Japonsko,“ bránil se. „Pro tyhle vody nemám mapy.“ „Jak blízko poplujeme, vám povím já, “ řekl velitel So kapitánovi. Čun-do se oblékl a utáhl si opasek, aby mu tuhé džínsy držely na těle.

„To je oblečení toho předchozího chlápka, co jste ho unesl?“ zeptal se. „Nikoho jsem už leta neunesl,“ opáčil velitel So. Čun-do cítil, jak se mu napínají svaly ve tváři, a projel jím záchvěv strachu.

„Klid,“ řekl velitel So. „Dělal jsem to už stokrát.“ „Vážně?“ „Nu, sedmadvacetkrát.“

Velitel So s sebou vezl malý lehký člun, a když se přiblížili k pobřeží, nařídil rybářům, aby ho spustili na hladinu. Na západě, nad Severní Koreou, zacházelo slunce, ochlazovalo se a měnil se vítr. Ten člun je maličký, pomyslel si Čun-do, sotva dost velký pro jednu osobu, natožpak pro tři a vzpouzející se oběť únosu. Velitel So do něj nasedl s dalekohledem a termoskou. Gil slezl za ním. Když Čun-do dosedl na svoje místo vedle Gila, přelila se přes okraj černá voda a promočila mu skrz naskrz boty. Gil se snažil Čun-doa přimět, aby po něm opakoval japonské fráze.

Dobrý večer – konban wa. Promiňte, ztratil jsem se – Čoto suminasen, miči ni majoimašita. Ztratila se mi kočka – Wataši no neko ga maigo ni narimašita. Velitel So nasměroval příď k pobřeží a přívěsný motor, starý a unavený stroj sovětské výroby, vytočil na poněkud příliš vysoké obrátky. Člun se stočil k severu a plul podél břehu. Kdykoli je vlna vynesla nahoru, naklonili se směrem k pobřeží, a jakmile opadla, smýkla jimi zase zpět směrem na volné moře.

Gil vzal do ruky dalekohled, ale místo aby jej namířil na pláž, studoval vysoké budovy a rozsvěcející se neony ve městě.

„Řeknu vám,“ ozval se, „tady se žádný ,Strastiplný pochod‘ nekonal.“ Čun-do a velitel So na sebe pohlédli.
Velitel So se obrátil ke Gilovi: „Zopakujte mu ještě jednou, jak se řekne ,Jak se máte?‘“

„Ogenki desu ka,“ řekl Gil. „Ogenki desu ka,“ opakoval Čun-do. „Ogenki desu ka.“ „Říkejte to, jako byste se ptal ,Jak se máte, můj spoluobčane?’ Ogenki desu ka,“ předříkával velitel So. „Ne jako jak se máte, chystám se vás sebrat z téhle zatracené pláže.“

„Tak tomu říkáte? Sebrat?“ zeptal se Čun-do.

„Kdysi dávno jsme tomu tak říkali.“ Nasadil strojený úsměv. „Zkrátka to řekněte mile.“

„Proč nepošlete Gila?“ zajímal se Čun-do. „On je ten, který umí japonsky.“ Velitel So se zahleděl zpět na vodu. „Víte přece, proč jste tady,“ řekl. „Proč je tady?“ zeptal se Gil. „Protože umí bojovat potmě,“ odpověděl velitel So.

Gil se otočil k Čun-doovi. „Chcete říct, že boj ve tmě je vaše povolání?“ zeptal se.

„Vedu invazní jednotku,“ odpověděl Čun-do. „Většinou běháme potmě a ano, taky se bojuje.“

„Myslel jsem, že moji práci zrušili,“ poznamenal Gil. „Co jste dělal?“ zajímal se Čun-do. „Než jsem šel na jazykovou školu?“ zeptal se Gil. „Nášlapné miny.“ „To jako jejich zneškodňování?“ „Kéž by,“ odtušil Gil.

Několik stovek metrů od břehu přibrzdili a začali se rozhlížet po plážích kagošimské prefektury. Čím víc ubývalo světla, tím složitěji se jeho odlesky zrcadlily v architektuře každé vlny, která je nadnášela.

Gil zvedl ruku. „Tam,“ řekl. „Někdo je na pláži. Žena.“

Velitel So snížil obrátky motoru a vzal do ruky dalekohled. Chvíli jej pevně držel a seřizoval, a jak ostřil, jeho ježaté obočí se zvedalo a zase klesalo.

„Ne,“ řekl a podal předmět zpátky Gilovi. „Podívejte se líp, jsou to dvě ženy. Procházejí se spolu.“ „Myslel jsem, že hledáte muže,“ ozval se Čun-do.

„Na pohlaví nezáleží,“ řekl stařec. „Pokud je ta osoba sama...“ „Cože? To máme prostě sebrat kohokoli?“

Velitel So neodpověděl. Chvíli nebylo slyšet nic než tichý chod motoru. Potom So promluvil: „Za mých časů jsme mívali celý oddíl, rozpočet. Mluvím o rychlém člunu, o uspávací pušce. Pozorovali jsme, infiltrovali, velmi pečlivě jsme vybírali. Neunášeli jsme rodinné typy a nikdy jsme nebrali děti. Odcházel jsem do výslužby s dokonale čistým štítem. A podívejte se na mě teď. Jsem nepochybně jediný, který zůstal. Vsadím se, že nikoho dalšího, kdo by si tohle řemeslo ještě pamatoval, už nenašli.“

Gil soustředěně pozoroval něco na pláži. Otřel čočky dalekohledu, ale byla už moc velká tma. Podal jej tedy Čun-doovi.
„Co vidíte?“ zeptal se. Když Čun-do zvedl dalekohled, matně rozeznal mužskou postavu pohybující se po pláži v blízkosti vody – byla to vlastně jen světlejší skvrna na tmavším, nezřetelném pozadí. Vzápětí ho zaujal nějaký pohyb. Směrem k muži pádilo jakési zvíře – musel to být pes, ale byl velký jako vlk. Muž něco udělal a pes odběhl.

Čun-do se obrátil k veliteli. „Je tam muž. Má s sebou psa.“ Velitel So se narovnal a položil ruku na horní kryt motoru. „Je sám?“ Čun-do přikývl. „Ten pes je akita?“

Čun-do se v plemenech nevyznal. Sirotci kdysi jednou týdně uklízeli na místní psí farmě. Psi byli špinavá zvířata, která po vás při každé příležitost chňapala. Člověk je vídal, jak ohlodávají sloupky kotců a snaží se prokousat ven. Nic víc Čun-do o psech vědět nepotřeboval.

„Pokud ta věc bude vrtět ocasem, nemusíte si dělat starosti,“ řekl velitel So.

„Japonci svoje psi cvičí, aby uměli různé kousky,“ ozval se Gil. „Řekněte mu ,Hodný pejsek, sedni!‘ Joši joši, osuwari kawaii desu ne. „Zmlknete už s tou japonštinou?“ zarazil ho Čun-do.

Chtěl se zeptat, zda existuje nějaký plán, ale velitel So jednoduše zamířil k pobřeží. V Pchanmundžomu byl Čun-do velitelem vlastní tunelové čety, a tak měl zajištěn příděl alkoholu a jednou týdně nárok na jednu z žen. Za tři dny ho navíc čekalo čtvrtfinále turnaje v taekwondo. Čun-doova četa prozkoumávala jednou za měsíc každý tunel pod demilitarizovanou zónou a muži pracovali bez světel, což znamenalo naběhat kilometry a kilometry v naprosté tmě. Pouze v ústích tunelů používali červená světla, aby zkontrolovali těsnění a dráty nástražných systémů. Pracovali, jako by na každém kroku měli potkat Jihokorejce, a s výjimkou deštivých období, kdy byly tunely příliš rozbahněné, než aby se v nich dalo být, trénovali denně v naprosté tmě boj muže proti muži. O severokorejských vojácích se říkalo, že mají americké infračervené brýle na noční vidění. Avšak jedinou zbraní, kterou Čun-doovi hoši opravdu měli, byla tma.

Když vlny zesílily a Čun-doa se začala zmocňovat panika, obrátil se na Gila. „Co je to za práci, která je ještě horší než zneškodňovat miny?“ „Mapovat je,“ odpověděl Gil. „Jak? Koštětem?“ „Detektory kovů jsou k ničemu,“ vysvětloval Gil. „Američani dnes používají umělohmotné miny. Zhotovili jsme mapy a zakreslili na nich místa, kde pravděpodobně jsou. Využili jsme k tomu psychologii terénu. Když povrch cesty nutí člověka udělat krok, dva nebo tři, řídí se náš došlap polohou kořenů. Tam potom předpokládáme minu a zaznamenáme ji. Strávili jsme na minových polích celé noci, na každém kroku riskovali vlastní životy – a k čemu to všechno? Přijde ráno, miny tam jsou dál a nepřítel taky.“

Čun-do věděl, komu jsou přidělovány nejhorší práce – průzkum tunelů, služba na malých ponorkách, miny, biochemické zbraně – a najednou začal na Gila hledět úplně jinýma očima. „Tak vy jste sirotek?“ zeptal se.
Gil se zarazil. „Vůbec ne. Vy ano?“ „Ne,“ odpověděl Čun-do. „Já ne.“

Čun-doova jednotka sestávala ze samých sirotků, i když zrovna v jeho případě šlo o omyl. Adresa na jeho vojenském průkazu uváděla Dlouhé zítřky, a to nad ním vyneslo ortel. Byla to vada, kterou mu nikdo v Koreji nedokázal odpárat, a takový byl nyní jeho úděl. Vyrostl se sirotky, znal jejich zvláštní osud, a tak k nim nechoval zášť jako většina ostatních lidí. Prostě jen nebyl jedním z nich.

„A vy jste teď překladatel?“ zeptal se Čun-do. „Když dost dlouho pracujete na minových polích,“ odpověděl Gil, „odmění vás. Pošlou vás na pohodlné teplé místečko, jako je jazyková škola.“

Velitel So se trpce zasmál.Do člunu stříkala bílá pěna příboje „Největší svinstvo na tom je,“ ozval se Gil, „že když teď jdu po ulici, pořád mě napadá: Přesně sem bych položil nášlapnou minu. Nebo se přistihnu, že si nedokážu stoupnout na určitá místa jako třeba na domovní práh nebo před pisoár. Nemůžu si už ani zajít do parku.“

„Do parku?“ podivil se Čun-do. Žádný park v životě neviděl. „Tak dost,“ vložil se do hovoru velitel So. „Nejvyšší čas sehnat pro tu jazykovou školu nějakého nového učitele japonštiny.“ Ubral na obrátkách, příboj zesílil a člun se ve vlnách pootočil. Teď už jasně viděli siluetu muže na pláži, jak je pozoruje, ale nemohli nic dělat. Byli pouhých dvacet metrů od břehu. Když Čun-do ucítil, že se člun začíná převracet, vyskočil, aby ho přidržel, a třebaže vody mu bylo pouze do pasu, vlny jej strhly a příboj jím nemilosrdně smýkal po písečném dně, až se s kašláním vynořil na mělčině.

Muž na pláži mlčel. Když se Čun-do přibrodil na břeh, byla už v podstatě tma.

Čun-do se zhluboka nadechl a vytřel si z vlasů vodu. „Konban wa,“ řekl cizinci. „Odenki kesu da.“ „Odenki desu ka,“ volal na něj Gil z člunu. „Desu ka,“ opakoval Čun-do.

Pes přiběhl se žlutým míčkem v tlamě.

Muž se chvíli nehýbal. Potom o krok ustoupil.

„Chyťte ho!“ zařval velitel So. Muž se dal na útěk a Čun-do se ho jal v mokrých džínsech pronásledovat.
Boty měl plné písku. Pes byl bílý a veliký a vzrušené skákal. Japonec utíkal rovně po pláži a byl téměř neviditelný, nebýt psa, který kolem něj neustále pobíhal ze strany na stranu. Čun-do běžel ze všech sil. Soustředil se pouze na dusot svých nohou v písku, připomínající tep srdce. Pak zavřel oči. V tunelech si vypěstoval cit pro lidi, které neviděl. Pokud tam byli, vnímal je, a pokud se k nim mohl dostat na dosah, intuice ho k nim navedla. Jeho otec, správce sirotčince, ho vždycky utvrzoval v domnění, že jeho matka je mrtvá, ale to nebyla pravda, matka žila a měla se dobře, jen se nacházela mimo jeho dosah. A protože k němu už nikdy nedoputovaly žádné zprávy o tom, co se stalo se správcem sirotčince, Čun-do cítil, že otec už na tomto světě není. Klíč k bojům ve tmě se v ničem moc nelišil. Člověk musel vytušit, kde je jeho protivník, vycítit ho a nikdy nezapojovat představivost. Tma v hlavě je něco, co vaše fantazie vyplní věcmi, které s tmou okolo vás nemají nic společného.

Odkudsi zepředu se ozvalo žuchnutí padajícího těla – zvuk, který Čun-do slyšel snad tisíckrát. Vrhl se tím směrem, kde se muž zvedal ze země. Jeho tvář, potažená vrstvou jemného písku, vypadala přízračně.

Oba prudce oddechovali a funěli a jejich dech se ve tmě spojoval do bílého obláčku.

Na turnajích si Čun-do nikdy tak dobře nevedl. Když bojujete ve tmě, pak vám napovědí jen štulce, kde se nachází protivník. Ve tmě musíte rozdávat údery, jako kdybyste do něj chtěli prorazit díru. Záleží jen na maximu síly – na tvrdosti úderu, který člověk uštědří, a na prudkých kopancích s mohutným nápřahem, které vyžadují prostor a mají protivníka srazit k zemi. Při turnajích však soupeři vídají takové pohyby jen zdálky. Vždycky jednoduše uskočí stranou. Ale muž na pláži, v noci, stojící na bříšcích svých chodidel? Čun-do předvedl ukázkový kop do hlavy a cizinec se poroučel k zemi.

Pes překypoval energií – snad vzrušením anebo zklamáním. Zahrabal packou do písku vedle bezvědomého muže a pak upustil míček. Čun-do mu ho chtěl hodit, ale neodvážil se do blízkosti těch zubů. Pes, jak si náhle uvědomil, nevrtěl ocasem. Vtom Čun-do zahlédl ve tmě cosi lesklého. Mužovy brýle, jak se ukázalo. Nasadil si je a rozmazaná zář nad dunami se změnila v ostré body světel v oknech lidských příbytků. Namísto obrovských obytných bloků žili Japonci v menších, individuálně řešených domech.

Čun-do strčil brýle do kapsy. Potom chytil muže za kotníky a jal se ho táhnout za sebou. Pes vrčel a krátce, agresivně se rozštěkal. Když se Čun-do ohlédl přes rameno, vrčel muži do tváře a prackami ho škrábal do tváře a na čelo. Čun-do sklonil hlavu a táhl. První den v tunelu není problém, ale když se druhý den vzbudíte z temnoty snu do skutečné tmy, je načase otevřít oči. Pokud je necháte zavřené, vaše fantazie vám bude podsouvat bláznivé obrazy všeho druhu, třeba psa útočícího na vás zezadu. S otevřenýma očima však budete čelit jen prázdnotě toho, co opravdu děláte.

Když Čun-do konečně našel ve tmě člun, převalil těžkou váhu bezvědomého těla na příčné hliníkové nosníky jeho dna. Muž jednou otevřel oči a zakoulel jimi, ale bez známky nabytého vědomí.

„Co jste mu udělal s tváří?“ zeptal se Gil. „Kde jste byl?“ pustil se do něj Čun-do. „Ten chlap je těžký.“
„Jsem jenom překladatel,“ bránil se Gil. Velitel So poplácal Čun-doa po zádech. „Na sirotka to nebylo špatné,“ řekl.

Čun-do se k němu prudce otočil. „Nejsem zatracený sirotek,“ opáčil vztekle. „A kdo jste, ksakru, vy, když říkáte, že jste tohle dělal už stokrát? To jsme sem opravdu jeli bez jakéhokoli plánu, jenom s tím, že já někoho náhodného doběhnu? Ani jste nevystoupil z lodi.“ „Musel jsem se přesvědčit, co jste zač,“ řekl velitel. „Příště už zapojíme mozky.“

Autor:
Témata: Pulitzerova cena

Pokračování seriálu Volha? Museli bychom počkat na vrásky, říká Kryštof Hádek

  • Nejčtenější

Buranství, říká o přerušení Kaščejevy na Českých lvech režisér Chlupáček

12. března 2024

Rozstřel Loni společně uvedli do kin film Úsvit, letos na televizní obrazovky vyslali minisérii To se...

Proč nedají Oscary těm, co si je zaslouží? divil se Trump a pobavil ceremoniál

11. března 2024  6:53

Přestřelka mezi moderátorem Jimmym Kimmelem a Donaldem Trumpem okořenila samotný závěr letošního...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

RECENZE: Gabriela Soukalová ve sprše i v moři. Dokument jí zadal pózy

18. března 2024

Premium Pod názvem Gabriela Soukalová: Pravda se pořád vyplatí vešel do kin dokument, v němž se zpovídá...

České filmaře zatkli při natáčení ve Vatikánu. Teď se chtějí vrátit zpět

16. března 2024

Premium Štáb snímku Ďáblova sbírka skončil po natáčení na Svatopetrském náměstí na policii, která zabavila...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Metoda Markovič: Scény z výslechů byly hodně intimní, říká představitel Hojera

13. března 2024

Rozstřel Herec Petr Uhlík, tvář dvou výrazných televizních projektů letošního roku: minisérií Metoda...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Vedle ořezaného stromu vyrostla nová Banksyho malba, má ekologický apel

18. března 2024  19:49

Nová nástěnná malba v londýnské čtvrti Finsbury Park přilákala davy lidí. A to i přesto, že se k...

RECENZE: Album Visions od Norah Jones je ospalá jazzová „pohodička“

18. března 2024  17:20

Vůbec nejnešťastnější hodnocení, které se může dostat jakémukoliv uměleckému dílu je, prohlásíme-li...

RECENZE: Bez nápadu. Justin Timberlake vydal až odpudivě prázdnou desku

18. března 2024

Premium O aktuálním albu Everything I Thought It Was hovořil zpěvák a herec Justin Timberlake ještě před...

OBRAZEM: Hudba v extravagantních kostýmech. Róisín Murphy nadchla Forum Karlín

18. března 2024  11:01

Irská zpěvačka Róisín Murphy koncertovala v neděli 17. března v pražském Foru Karlín. Během...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...