Zločin v Yorku
Zvony z katedrály odpočítávaly hodiny děsivé soutěže, jež následovala. Když udeřily porodní bolesti, Sairyiny oči mě prosily, abych jí řekla, co má dělat. Obrnila jsem své srdce a vyhýbala se jejímu pohledu se stejnou mírou rozhodnosti, s jakou se Mercy vyhýbala tomu mému.
Toužila jsem tomu ubohému děvčeti pomoct a nemohla jsem nepřemýšlet nad tím, jak se asi do takové situace dostala. Kde měla rodiče? Byla snad Sairy její jediná rodina? V jedenáct hodin Mercy praskla voda. Sairy se roztřesenýma rukama snažila ten nepořádek vytřít jen špinavým hadrem z kuchyně. Chudák holka. Kolem dvou ráno se Mercyin porod přehoupl do poslední hodiny.
„Mercy, zeptám se ještě jednou. Kdo je otcem?“ Zatnula zuby a zabodla do mě planoucí pohled. Kousla se do spodního rtu a v poblikávajícím světle svíčky vypadala krev, která jí stékala po bradě, černá. S nádechem se jí zvedla hruď, ale stále nic neříkala. Obrátila jsem se na Sairy. „Můžeš zkusit najít jinou porodní bábu, jestli chceš, ale jen málo se jich odváží ven za noci, jako je ta dnešní, obzvlášť pak kvůli někomu, jako je tvoje sestra. A i kdybys někoho našla, bude vám klást stejnou otázku.“
Oči se jí rozšířily strachem a já pokračovala. „Možná by vám pomohli sousedé, ale těm na panchartovi bez otce nesejde. Dnes v noci tu na to budete samy.“ Sebrala jsem svou brašnu a lampu a otevřela dveře. „Dávej pozor, až budeš přestřihávat pupeční šňůru,“ dodala jsem. „Jestli to uděláš špatně, děťátko zemře a tvoje sestra možná taky.“ Vyšla jsem ven a zavřela za sebou dveře.
Jakmile jsem se ocitla venku, vešla jsem do výklenku u vchodu sousedního domu, abych se tam skryla, našla jsem jej však obsazený jedním z prasat, která se potulovala yorskými ulicemi. Svižně jsem zvíře nakopla do boku a to s uraženým zakvičením odklusalo. Já jsem vklouzla do stínu a čekala.
Přesně jak jsem předpokládala, Mercyiny dveře se rozletěly a z nich se hlava nehlava vyřítila Sairy, proběhla kolem mě se sukněmi vykasanými tak vysoko, jak to jen šlo. Zavolala jsem na ni a to ji vylekalo, až skoro sklouzla do škarpy plné močůvky. Přispěchala ke mně a popadla mě za paži, aby mě zatáhla zpátky do domu. Znovu jsem odolávala nutkání dívku obejmout a pomoct jí, jakkoli to dokážu. Nebylo v mé povaze někomu odpírat pomoc, ale v této situaci jsem neměla na výběr. Vytrhla jsem se jí a ona vzlykajíc padla na kolena.
„Proč jí nepomůžete?“ zvolala. „Bez vás umře! A to miminko umře taky. Sama jste to řekla.“
Zvuk jejího žalostného křiku rozmrazil mé srdce a sklonila jsem se, abych jí pomohla na nohy. Měla jsem s tím ubohým děvčetem soucit – hřešila koneckonců Mercy, ne ona.
„Pokud neudá jméno otce, město bude muset to dítě celé roky podporovat,“ vysvětlovala jsem co nejvlídnějším tónem. „Zákon mi zakazuje jí pomoci, dokud to odmítá udělat. Je to i pro dobro dítěte. Když u soudu vypovím, kdo je otcem, nařídí mu děťátko podporovat. Všichni z toho budete mít užitek.“
„Co mám dělat?“
"Řekni jí, ať mi poví jméno otce,“ nakázala jsem a vzala její obličej do dlaní. „Pokud slíbí, že to udělá, vrátím se a všechno bude v pořádku, dnes i do budoucna.“
Sairy přikývla a zmizela v útrobách domku. Okamžik nato se vynořila. „Mercy říká, že vám řekne, kdo je otcem. Teď už pomůžete?“
Přikývla jsem a následovala ji zpátky do místnosti.
Přešla jsem pokoj a přidřepla si Mercy mezi nohy. Než jsem se jí dotkla, zarazila jsem se. „Mercy, musíš mi říct jméno otce, jinak znovu odejdu. Tvůj život je v ohrožení – nedopusť, aby tvoje poslední slova byly lži, nebo se z toho budeš zpovídat u posledního soudu.“
"Peter Clark,“ vyhrkla mezi dvěma nádechy. „Otcem je Peter Clark.“
„Žádného Petera Clarka neznám,“ odpověděla jsem. „A není to neobvyklé jméno. Který Peter Clark je otcem tvého dítěte?“
"Dělá učedníka u Williama Dolbena. To je řezník v Masných krámech. On je otcem, přísahám. Když jsem začala pod srdcem nosit jeho dítě, už jsme byli zasnoubení, na jaře jsme se měli brát. Jeho mistr mu nedovolil oženit se dřív než na konci léta.“
Samozřejmě se jí budu muset zeptat znovu, ale Peter Clark mi pro začátek stačil a mohla jsem se pustit do práce. „Děkuji ti, Mercy,“ řekla jsem. „Udělalas správnou věc, jak pro sebe, tak i pro to dítě.“
Otevřela jsem svou brašnu a připravila si oleje a léky, které budu potřebovat. Když jsem si do zástěry strkala nůž na přeříznutí pupeční šňůry, odříkala jsem modlitbu. Malé pouzdro s chirurgickými nástroji jsem nechala na dně tašky a doufala, že tam i zůstane.
Otevřela jsem lahvičku s olejem, a zatímco jsem si pro sebe mumlala další modlitbu, natřela jsem si jím ruce a krček Mercyina lůna. Vsunula jsem ruce dovnitř, abych zjistila, jak dítě leží a jak mu nejlépe usnadnit cestu na svět. Nahmatala jsem jeho hlavičku a věděla, že se narodí už brzy. Zvedla jsem hlavu k Mercy.
Kůži měla přes lícní kosti napjatou k prasknutí a oči jí svítily bolestí, takže vypadala jako démon. Měla se najíst, aby si zachovala sílu, a já si přála, abych jí s sebou byla přinesla něco k jídlu.
Obrátila jsem se k Sairy. „Dítě se už brzy narodí. Máš připravené plátno?“ Nechápavě se na mě dívala. „Na zavinutí dítěte.“ dodala jsem.
„V truhle,“ řekla Mercy. „Koupila jsem ho minulý týden.“ Kývla jsem na Sairy a ta se okamžitě dala do pohybu, vytáhla z truhly menší balíček a položila jej na stůl.
“Teď dojdi pro vodu a dej ji nad oheň,“ nakázala jsem. Sairy znovu zaváhala. Milé děvče a hodná sestra, ale nic, co bych chtěla za pomocnici. „Budeme potřebovat umýt miminko. Ne moc horkou, jen dost teplou na to, abychom je v ní umyly.“ Sairy zmizela v kuchyni a já se otočila zpátky k Mercy.
„Pojď, pomůžu ti nahoru – půjde ti to líp ve dřepu než vleže. Dítě se bude drát ven a je lepší, když to bude mít z kopce.“ Zaváhala, nebyla tak docela přesvědčená, že procházet se po místnosti během porodu je dobrý nápad. „Také pak nebudeš muset spálit svoji matraci, až bude po všem.“ Popadla mě za ruce a s trochou práce se vyzvedla z postele a postavila na nohy.
Moba, přeložila Martina Buchlová
