Lída Baarová ve filmu Panenství (1937)

Lída Baarová ve filmu Panenství (1937) | foto: REPRO Útěky

UKÁZKA: Rozhovor Baarové s Goebbelsem z knihy Útěky

  • 0
Poprvé se na českém knižním trhu objeví vzpomínky Lídy Baarové, které v exilu zaznamenal a posléze vydal Josef Škvorecký. Jenže po roce 1989 Baarová proti oficiálnímu vydání protestovala, své výroky považovala za přehnané a příliš sebestředné. V pondělí vyjde kniha nazvaná Útěky v Levných knihách, doplněná DVD s filmem Darmošlapové.

Ukázka z kapitoly Milenka pana ministra

Seděli jsme na terase a pili aperitiv. Pojednou za zvonil telefon. V otevřených dveřích stojí mamsell:
"Pan Müller je na telefonu. Musí prý s vámi nutně mluvit."
Cítím, že se něco stalo. Zlá, vražedná předtucha. Jdu k aparátu jako svázaná.
"Liduško, pověděl jsem všechno své paní."
Vykřikla jsem:
"Cos jí pověděl?"
"Že tě miluji. Ji že nechci opustit, ale bez tebe že nemohu žít!"
Panebože! Říká to skoro pyšně. Šťastně. Jako kdyby udělal něco úžasného. Proč jí to, proboha říkal? Hlavou mi prolétla vzpomínka na hotelový pokoj v Salcburku. Ach, on se vyzná v lidech! Je ďábelsky chytrý. Vycítil, že mě ztrácí.
"Liduško, proč mlčíš?"
"To je přece hrozné!" vypravím ze sebe.
"Hrozné? Měla bys mi být vděčná, že se s tebou neta jím. Víš, že to pro mě není lehké."
"A co já? Za tohle ti mám být vděčná? Vůbec nejsem! Protože nakonec se všechno obrátí proti mně! Celá vina se svalí na mě! Jaks to proboha mohl udělat!" Přemohl mě pláč, zoufalství, vztek, bolest. Zavěsím. Ale neodcházím od telefonu. Za chvíli zvoní zas. Chvíli držím ruku nad sluchátkem, nějaká síla ji tlačí dolů, zvednu je.

"Liduško. Moje paní chce s tebou mluvit. Mezi čtyřma očima."
Dusí mě pláč. Nejsem schopna něco říct.
"Proč mlčíš, Liduško? Neměj strach. Moje paní to při jala rozumně, klidně. Neboj se. A přijď."

Jenom pláču. Bůhví, snad si myslí, že úlevou? Zná že ny tak špatně, že si myslí, že se jeho žena bude ochotna vzdát jen tak?
Bez boje?

Síla, která mi přitiskla ruku k telefonu, mě druhý den přinutila jet do domu na Wannsee. Byla to snad přece jen pořád ještě láska? Či jak se to líčí ve všemožných knihách o ministrovi: že jsem ho chtěla získat jen a jen pro sebe. Autoři, kteří mi nejsou přátelsky nakloněni, tvrdí, že jsem se chtěla stát paní ministrovou. Jiní, kteří toho o mně vědí trochu víc, říkají, že jsem si přála, aby Goebbels nechal politiky, vzal si mě a žil se mnou jako soukromník, protože jsem byla romantická mladá žena, šťastnější mimo společnost než na velkolepých recepcích a bálech. V tom mají asi pravdu, ale skutečnost je taková, že toho dne jsem jela na Wannsee plná zoufalství.

A nevěděla jsem, co udělám, co vlastně přesně chci. Připadala jsem si jako nezkušený mladík, kterého do nutili k souboji se starým duelantem. Svazoval mě strach. Já, cizinka, Češka, která má v Berlíně jenom dva tři skutečné přátele a žádný z nich nepatří mezi mocné – a ona, bývalá manželka největšího německého milionáře, s nímž je pořád zadobře a o jehož syna se vzorně stará je ho nevlastní otec, ministr říše. Žena, za níž stojí všichni mocní. Věděla jsem, že dříve
nebo později musím v sou boji s touhle ženou prohrát.

Otevřel mi sluha, vedl mě halou, a tou právě procháze ly její, tenkrát teprve čtyři hezké děti, na něž čekal tak smutný osud, a vesele mě zdravily. A v saloně čekala ona. Sama. Na stole prostřeno k čaji. Vedle konvice karafa s koňakem.

Vstala a uvítala mě přátelsky. Až příliš přátelsky. Její šedomodré oči pod krásně upraveným účesem se divně leskly. Pohlédla jsem na karafu. Nebyla už úplně plná. Dodávala si snad Magda odvahy? Ale ona bez dlouhého úvodu přešla k věci: "Vy milujete mého muže, a můj muž miluje vás." Proč ne naopak?
"Anděl", Engel, říkala ministrovi anděl, "bez vás ne může žít, ale beze mne také ne. Ani vy, ani já ho nesmíme opustit." Proti vůli mi uniklo hysterické zasmání. Pohlédla na mě překvapeně. "Potřebuje nás obě. Musíme stát při něm. On je veliký muž. Je to naše povinnost!"
Chtěla jsem jí skočit do řeči, ale nepustila mě ke slovu: "Co se děje mimo můj dům, to mě nezajímá." Nalila si třesoucí se rukou kalíšek, a mně jí najednou bylo líto. Napila se. Náhle jsem viděla, jak je ta impozant ní krásná žena nejistá. Jako slepice přivádí na svět každý rok jedno dítě – a jediné zadostiučinění, které má, je ško dolibá radost, že Emmy Göringová ne a ne otěhotnět. A několik pochvalných slov, která utrousí veliký vůdce. Nalila do druhého kelímku a podala mi ho: "Napijeme se na bratrství. Andělovi to udělá radost!"

Lída Baarová - Útěky
Život české herečky, jak jej podle jejího vyprávění zapsal Josef Škvorecký. Vychází poprvé v Česku v pondělí 14.12 v Levných knihách. Exkluzivně poskytnuto MF DNES
Více o knize čtěte ZDE