Derek B. Miller: Norsko v noci
Je léto a slunce svítí. V Oslu, ve stinné a opuštěné části Frognerského parku sedí na rozkládací židli vysoko nad piknikovým košem Sheldon Horowitz a na jídlo nedosáhne. V klíně na papírovém tácku leží zpola snězený sendvič karbonader, vůbec mu nechutná. Ukazováčkem pravé ruky si pohrává s kapkami na orosené lahvi piva, do něhož se sice pustil, ale už před notnou chvílí o ně ztratil zájem.
Kývá nohama dopředu a dozadu jako školák, až na to, že ve dvaaosmdesáti se nohy kývou o něco pomaleji. Také oblouk je o něco kratší. Rhee ani Larsovi to Sheldon sice přiznat nehodlá – to nikdy, samozřejmě – ale zatím se ještě pořád nepřestal v duchu podivovat nad tím, co tady dělá a co si má se sebou počít, než ten údiv přejde.
Sheldon sedí na délku paže od své vnučky Rhei a jejího čerstvého manžela Larse, který se zrovna dlouze napil ze svého piva a tváří se tak spokojeně, tak mile, tak vitálně, že by mu Sheldon nejraději vytrhl ten hotdog z ruky a nacpal mu jej do nosu.
Dnes podivně bledá Rhea by na to asi nereagovala moc nadšeně a Sheldona by to nejspíš odsoudilo k dalším socializačním výpravám (“aby sis tu lépe zvykl“), jež by si ve spravedlivém světě nikdy nezasloužil – stejně jako Lars ten manévr s párkem. Byl to však Rhein nápad, aby se přestěhoval z New Yorku do Norska, Sheldon – ovdovělý, starý, netrpělivý a uštěpačný – si Larsovo rozpoložení vyložil jako potlačenou chuť ke škodolibým žertům.
Norsko v nociZaujala vás kniha? Papírová kniha vám dorazí do 3 dní a elektronickou si můžete stáhnout okamžitě. |
Nic z toho nebylo fér.
“Víte, proč se hotdogům říká hotdogy?“
Sheldon to z té své velitelské pozice pronese dost nahlas. Kdyby měl hůl, mohl by s ní máchat ve vzduchu, Sheldon však o holi nechodí.
Lars zvedne zvědavě oči. Rhea jen tiše vzdychne.
“První světová. Byli jsme naštvaní na Němce, tak jsme jim za trest přejmenovali jídlo. Lepší než válka proti teroru,“ pokračoval. „Jsme naštvaní na Francii, tak Francouze potrestáme tím, že změníme jméno našemu vlastnímu jídlu.“
"Jak to myslíš?“ zeptá se Lars.
Sheldon si všimne, jak Rhea šťouchne Larse do stehna a zvedne obočí, čímž naznačuje – s neodbytností rozpáleného pohrabáče – že tenhle druh řečí, náhlé výbuchy, ty odbočky od tady a teď, nemá vůbec podporovat. Nic, co by mohlo zhoršovat onu bouřlivě diskutovanou demenci.
Sheldon ten šťouchanec neměl vidět, jenže viděl a pokračuje dvakrát tak sebejistě.
“Freedom fries! Mluvím o Freedom fries. Sbohem French fries, přivítejte hranolky svobody. Vážně. Tuhle pošahanost ukuchtil Kongres Spojených států amerických. A moje vnučka je přesvědčená, že jsem to já, kdo blbne. Dovol, abych ti něco řekl, mladá dámo. Nejsem to já, kdo překračuje hranici příčetnosti. To příčetnost překročila mě.“
Sheldon se rozhlédne po parku. Nejsou tu vidět davy nahodile proudících neznámých lidí, které zaplavují každou americkou metropoli, zástupy, které nejsou cizí jen pro nás, ale i pro sebe navzájem. Lidé tady jsou vysocí, homogenní a vstřícní, usmívají se, znají se a všichni nosí totéž transgenerační oblečení. Ať se Sheldon snaží sebevíc, na tyhle lidi nějak nedokáže zaostřit.
Rhea. Jméno Titánky. Dcery Úrana a Gaie, nebe a země, manželky Kronovy, matky bohů. Sám Zeus jí sál z prsu, to z jejího těla povstal nám známý svět. Pojmenoval ji tak Sheldonův syn – Saul, teď již mrtvý – aby ji pozvedl nad banalitu, jíž se protloukal u námořnictva ve Vietnamu v letech 1973 a 1974. Na jeden měsíc přiletěl domů, aby si odpočinul a nabral síly, než se zase vrátí do Vietnamu. Bylo to v září. Řeka Hudson i lesy v Berkshires zapadaly listím.
Kniha Zlín, přeložil Pavel Černovský
