Ilustrační fotka

Ilustrační fotka | foto: Profimedia.cz

UKÁZKA: Satanáš Džugašvili, atomové bomby. I to bylo dětství v socialismu

  • 15
Kdo dokáže zachytit absurditu života v socialismu lépe než dítě? Unikátní sbírka vzpomínek více než šedesáti známých i méně známých osobností osloví všechny, kteří socialismus zažili na vlastní kůži, i ty, kteří znají neveselé období českých dějin jenom z vyprávění. Z e-knihy Mé dětství v socialismu přinášíme hned tři ukázky.

Publikací o normalizaci, Pražském jaru a dalších milnících české historie je na tuzemském trhu nespočet. Jak si ale socialismus pamatuje většina z těch, kteří dospívali mezi 50. až 80. lety, zachycuje až Ján Simkanič, iniciátor, autor a editor celého ojedinělého projektu (rozhovor čtěte zde). Podařilo se mu oslovit více jak šedesát osobností, které se ve svých vzpomínkách vrací před klíčový rok 1989.

Mé dětství v socialismu, vydané u příležitosti 25. výročí Sametové revoluce (přílohu iDNES.cz najdete zde) zachycuje socialismus takový, jaký byl v očích dětí a dospívajících – bez zbytečného patosu a přikrašlování. V humorných, ale často i dojemných příspěvcích se najdou všichni, kteří i své dětství prožili v socialismu.

Ukázka Dva šrapnely – Michal Horáček

Pětačtyřicet listopadů po bitvě na Piavě, několik dní před dědečkovými sedmdesátými narozeninami, otřásla i kopcem nad Prahou exploze. Do vzduchu vylétla podstatná část ze 17 000 tun žuly, z níž českoslovenští komunisté zahájili v roce, kdy jsem se narodil, stavbu šestnáct metrů vysoké sochy Gruzínce Džugašviliho, který si nechal říkat Stalin.

Stáhněte si e-knihu levněji

E-knihu Mé dětství v socialismu stáhnete na Knihy.iDNES.cz za 149 Kč.

obálka mé dětství v socializmu

Babička říkala Džugašvilimu Satanáš. Podle ní připravili Džugašviliho lidé dědečka o možnost jezdit sbírat tesaříky tam, kde se vyskytovali ti nejzajímavější, a tak mu moc ublížili; dědeček mu ovšem neříkal nijak a pro mě bylo těžké odhadnout, co si o něm myslí. Bylo mi deset let a sochu jsem rád neměl, ačkoliv kamenný člověk, jehož knoflík měl v průměru půl metru, určitý respekt budil – vadilo mi, že spolužák Žůrek se dokázal vydrápat až na vršek Stalinovy nesmírné boty, zatímco mně se to nikdy nepodařilo.

Chodívali jsme si hrát pod Stalina často; když bylo hezky, tak obden. Proto nás zaskočilo, když jednoho dne místo obklíčili nevrlí vojáci. Nebyla s nimi řeč; na Letnou se nesmělo.

Ukázka O čem si zítra promluvím se synem – Peter Lelovič

Je léto. Jsem už velký kluk. Mám jít do první třídy! Je mi pouze pět, ale poskládal jsem správně pár skládanek a ukázal jedné paní, jak umím číst. Pochválila mě a řekla mámě, že mám jít do školy. Navíc, byl jsem už párkrát ve Vídni a jednou v Praze. Viděl jsem, jak vzplane krabička zápalek, když se podpálí celá najednou. Měl jsem nové kolo. Zkrátka, tohle léto jsem už úplně bez debat Velký Kluk.

Dneska ráno jsem vstal a našel mámu u okna v obýváku. Dlouho o mně nevěděla. Ona! Která vždycky ví, když úplně potichounku šmíruji odvedle přes klíčovou dírku nejnovější díl Raumschiff Enterprise!

Teď jenom kouká ven a pláče. Velcí kluci jsou velcí, protože nepláčou. Ale když pláče vaše máma, která všechno ví a má všechno zvládat, to sakra zbystříte. A táta není doma.

„Mami?“ ozvu se nejistě. Stojím za ní, prcek v pyžámku.

Otočí se, chvíli jako by mě snad ani nepoznala, a pak řekne: „Je válka“. Vezme mě do náruče a ukazuje mi tank na ulici.

Bomba! Znáte v pěti lepší klučičí vzrůšo?

Jenomže – nesmím ven. A tam mám kamarády. Věřte-nevěřte, tři Ivany a jednoho Igora. Občas se rveme. Spolu jsme se letos naučili skákat z garáží. Roztočit kus větve tam, aby její konec odlétl nepříteli do hlavy strašlivou rychlostí. A jiné důležité klučičí věci. Jenomže dneska nesmím ven.

Ukázka Úchylas a atomové bomby – Iva Pekárková

Každý, kdo se narodil v Československu během studené války, vyrostl tak trochu pod atomovým hřibem. Někteří to vnímali jen okrajově, snad nebyli tak citliví. Taky záleželo na tom, jakou paňčelku nebo součelku jste chytli ve škole. Já jsem měla v první a druhé třídě moc hodnou paňčelku a všechno bylo dobré. Po ní ale nastoupila série nablblých součelek – a to už bylo horší. Dostaly nás do parády právě ve věku, kdy už průměrné dítě samou láskou utrápilo pár morčat nebo křečků – a začíná chápat, co je to smrt.

V tom okamžiku nám součelka při vlastivědě, občanské nauce, branné výchově, či jak se všechny tyhle předměty jmenovaly, ale i při češtině, výtvarce, fyzice, počtech, začala s očima navrch hlavy vykládat, že stačí stisknout jediné tlačítko – v našich představách něco jako kulatý domovní zvonek – a veškerý život na téhle Zemi navěky zanikne. „Dovedete si to představit, žáci?“ ptala se nás v upřímné hrůze.

Tupě jsme na ni zírali. V té době se osmi nebo devítileté děti ještě neodvážily při hodině nahlas smát, byť by to byl rozpačitý, zoufalý, falešný smích maskující slzy. Samosebou, že jsme si nedovedli představit nicotu, holou pláň bez života, na které radioaktivní paprsky, o jejichž podstatě určitě nic nevěděla ani naše součelka, jednou provždy zahubily vše živé. Většina z nás si takovou katastrofu neumí představit dodnes, tak jako si nedovedeme představit vlastní smrt, přestože jsme se mezitím setkali s romány, obrazy, hudbou nebo i matematickými vzorečky, které nám nepředstavitelnou nicotu (snad) trochu přiblížily. V osmi nebo devíti letech jsme si ji tak totálně nedovedli představit, že nás to ani neděsilo.