Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

UKÁZKA: Claire Massaudová: Žena z horního patra

  15:09aktualizováno  15:09
Hrdinka knihy autorky bestselleru Císařovy děti nemají šaty je prý "paní Bovaryovou naší doby". Sedmatřicetiletá učitelka na základní škole v Bostonu Nora se už dávno vzdala svého snu být úspěšnou umělkyní, matkou a milenkou. Když jí do života vstoupí rodina Šahídových, všechno se změní.

Claire Messudová | foto: Derek Shapton

Claire Messudová (obálka)

Jak moc zuřím? To ani nechtějte vědět. To ať nikdo radši vůbec nechce vědět.

Jsem poslušná holka, hodná holka, holka, co mívala samé jedničky, spořádaná, dobrá dcera, ambiciózní v práci, nikdy jsem nikomu nepřebrala kluka a nikdy jsem nenechala žádnou kamarádku ve štychu, zvládám problémy svých rodičů a zvládám problémy svého bratra a v žádném případě už dávno nejsem holka, je mi přes čtyřicet, sakra, v práci se mi daří, jde mi to s dětmi, držela jsem matku za ruku, když umírala, v tu chvíli i ty čtyři roky umírání předtím, a každý den volám otci — přesně tak, každý den, a jak je tam u vás na protějším břehu, tady je zataženo a taky trochu dusno.

Předpokládala jsem, že na mém hrobě bude jednou napsáno „významná umělkyně“, ale kdybych zemřela právě teď, bylo by tam spíš „báječná učitelka/dcera/kamarádka“, a mně se chce křičet a velkými písmeny si na hrob napsat: JDĚTE VŠICHNI DO PRDELE.

Necítí se tak všechny ženy? Jediný rozdíl je v tom, jak moc to vnímáme, jak moc si svůj vztek uvědomujeme. Zuříme všechny, kromě těch, které jsou úplně pitomé, a já se bojím, že jim vymýváme mozky už odmalička, takže úplně pitomé budou nakonec i ty, co mohly být chytré.

Jak to myslím? Myslím to tak, že než se prvňačky a druhačky z Appletonovy základky dostanou ke mně do třetí třídy, už jim v hlavě nic nezbude — zajímá je jenom Lady Gaga a Katy Perry a francouzská manikúra a pěkné oblečení, a jak vypadají jejich vlasy. Ve třetí třídě! Starají se víc o svůj účes a boty než o galaxie a housenky a hieroglyfy.

Jak se nám po těch revolučních sedmdesátých letech podařilo dostat do bodu, kdy být ženou znamená hrát si na blbou a vypadat dobře? Kdysi přece každý věděl, že ještě horší než mít na hrobě napsáno „poslušná dcera“ je mít tam „vypadala dobře“. Teď jsme ale ztracení ve světě zevnějšku.

Kniha se slevou

Knihu koupíte v online knihkupectví Knihy.iDNES.cz za 254 Kč.

To proto tak zuřím — ne kvůli všem těm domácím pracím a zkrášlování a povinnostem, které mám jakožto žena, nebo spíš jakožto člověk, protože možná se to týká úplně všech. Zuřím proto, že jsem se tak strašně snažila dostat pryč z toho zrcadlového bludiště, z tohohle světa klamu a přetvářky, mého světa východního pobřeží Spojených států amerických první dekády jednadvacátého století. A za každým podělaným zrcadlem je další a každá chodba končí další chodbou a já se v tomhle domě smíchu už vůbec nesměju, ale nikde nejsou dveře s nápisem VÝCHOD.

Když jsem byla malá, na pouti jsme do domu smíchu chodili každý rok, měl dvě patra a vstupovalo se do něj hrozivě se smějícím sádrovým obličejem. Vešli jste otevřenou pusou mezi obrovskými zuby po jedovatě růžovém jazyku. Už podle toho obličeje to člověku mohlo být jasné.

Měl být legrační, ale byl děsivý. Úzkou chvějící se chodbu lemovala zeštíhlující a rozšiřující zrcadla, zrcadla, která převracela obraz vzhůru nohama, všude blikala světla a houkaly sirény. Dům smíchu byl mnohem děsivější než dům hrůzy, a to hlavně proto, že jsem se v něm měla bavit. Jediné, co jsem chtěla, bylo najít cestu ven. Jenomže dveře, na kterých bylo napsáno VÝCHOD, vedly jen do dalších šílených místností, do nekonečných pohyblivých chodeb. Z domu smíchu vedla jenom jedna cesta, nelítostná až do konce.

Nakonec jsem pochopila, že takovým domem smíchu je i život. Jediné, co chcete, je najít dveře s nápisem VÝCHOD a utéct tam, kde budete žít doopravdy, ale nenajdete je nikdy. Nebo jinak, v posledních letech tady takové dveře byly, dokonce víc než jedny, a já jimi prošla a věřila tomu, aspoň na chvíli jsem věřila, že se mi podařilo dostat do reality — ach, Bože, bylo to takové blaho a zároveň hrůza, taková intenzita, zdálo se to všechno tak jiné — dokud jsem si neuvědomila, že jsem pořád uvězněná v domě smíchu. Že mě podvedli. Dveře s nápisem východ žádný východ nebyly.



Témata: milenka, Poradna: Sny




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.