Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ukázka: Jak se Grass přiznal, že byl v SS

  12:23aktualizováno  12:23
Ukázka z autobiografické knihy Güntera Grasse "Když loupám cibuli". Většina z prvních sto padesáti tisíc výtisku zmizela z pultů německých knihkupectví za dva dny.

Günter Grass - Günter Grass | foto: Profimedia.cz

Vzpomínání miluje dětskou schovávačku. Zašívá se. Má sklon k lichocení a rádo se zdobí, často bez důvodu. Vzpírá se paměti, jež se tváří puntičkářsky, a svárlivě hodlá mít vždy pravdu. Kdykoliv se na ně dotírá otázkami, vzpomínání podobá se cibuli, která by ráda byla oloupána, aby se mohlo vyjevit, co lze vyčíst písmeno po písmeni: zřídkakdy bez pochyby, začasté zrcadlovým písmem anebo jinak zakukleně. Pod první, dosud suše praskavou slupkou vyskytuje se další a ta, jen se odloučí, vlhká uvolní třetí, pod níž čeká čtvrtá, pátá a ševelí.

A každá další vyloučí slova, jichž se dlouho straníme, i kroucená znamení, jako kdyby se nějaký tajnůstkář odmlada, kdy cibule teprve ještě klíčila, hodlal zahalit šifrou.

A už se probouzí ctižádost: tyhlety klikyháky nutno je rozšifrovat, onen kód rozluštit. A už je vyvráceno, co tu i onde chce obstát vůči pravdě, neboť začasté lež anebo její menší sestra, švindl, představuje nejpevnější část vzpomínání; když se napíše, vypadá věrohodně a chvástá se jednotlivinami, jež mají za povinnost být fotograficky přesné: v červencovém vedru se třpytící dehtový papír na střeše kůlny našeho činžovního domu za bezvětří zaváněl sladovým bonbonem…

Co jsem přijal s hloupou pýchou
Můj další povolávací rozkaz vyjevil zřetelně, kde, na kterém cvičišti Waffen-SS, odvedenec mého jména má být vyškolen na tankového střelce: kdesi daleko v českých lesích… Je se ptát: vylekalo mě to, co tehdy se nedalo přehlédnout v odvodní kanceláři, tak jak mě ještě dnes, po více než šedesáti letech, ono dvojité "s" leká i ve chvíli, kdy je píšu? Do cibulové slupky není vryto nic, z čeho by dal se vyčíst i jenom náznak úleku, nebo dokonce děsu.

Spíše jsem ve Waffen-SS spatřoval jakousi elitní jednotku, jaká vcházela do akce, pokud se měla uzavřít fronta někde prolomená, mělo se prorazit obklíčení, tak jako to u Děmjansku, anebo se měl znovu dobýt Charkov. Ta dvojitá runa na límci uniformy mě nijak neodpuzovala. Pro mládence, který se měl za muže, nejspíš byl důležitý druh zbraně: když už ne k ponorkám, o nichž zvláštní zprávy už téměř nic nezvěstovávaly, pak co tankový střelec k divizi, která, jak se v centrále Bílý jelen vědělo, měla být nově ustavena, a to pod jménem "Jörg z Frundsbergu". Toho jsem znal co velitele Švábského spolku z dob selských válek a co "Otce lancknechtů". Jako někoho, kdo se bral za svobodu, za osvobození.

A také zWaffen-SS sálalo cosi evropského: v těch divizích svorně bojovali dobrovolníci z Francie, Valoni, Vlámové a Holanďané, nejeden Nor, Dán, dokonce neutrální Švédové v jedné obranné bitvě, která, jak se pravilo, měla zachránit Západ před bolševickou záplavou. Tedy výmluv ažaž. A přesto jsem se celá desetiletí zdráhal přiznat si to slovo a to dvojité písmeno. Co jsem kdysi přijal s hloupou pýchou svých mladých let, to jsem po válce chtěl z dodatečně rostoucí hanby před sebou zamlčet.

Jenže to břemeno tu být nepřestávalo a nikdo je nadlehčit nemohl. V době, kdy mě školili na tankového střelce, a tak mě celý podzim a zimu cvičili k otupělosti, sice nebylo zaslechnout nic o válečných zločinech, které se dostaly později na světlo Boží, leč ta ustálená nevědomost nedokázala zastřít poznání, že jsem zapadl do systému, který plánoval, organizoval a uskutečňoval vyhlazování milionů lidí. A i když se mi dalo vymluvit, že bych snad na tom všem měl aktivní spoluvinu, pořád tu byl jakýsi nesplacený zůstatek, kterému se až příliš zběhle říká spoluzodpovědnost. Žít s něčím takovým, to je jistota do let, která člověku zbývají.

Vidím se, jak vidím zároveň všechno
Vidím před sebou poručíka hezkého jak obrázek, gestikuluje z otevřeného poklopu tankové věže, jako kdyby chtěl holýma rukama vyhrabat střelám cestu, vidím slezské sedláky, kteří se nechtějí pustit ničeho, co si vzali s sebou na útěk, vidím dětičky mrňavé jak panenky na vozech sesouvajících se na strany cesty, vidím plakat ženu, ale neslyším její pláč, vidím tu v dálce, tu poblíž dopadat granáty - nehlučně nacházejí si cíle - třeštím oči, abych se už na to nemusel dívat, na zbytek polévky v plechovém talíři s příborem, na jedné straně mám hlad a na druhé straně jsem žasnoucím divákem, který funguje pouze jako svědek a jakoby neúčastný toho děje jak v němém filmu, teď však škrtem pera je ze mne Grimmelshausen přeložený do poslední zadnice světa, kterému se za ta vražedná válečná léta řadí před očima příběh za příběhem, bitva za bitvou, mám v uchu nevímkterého našeptavače, vidím se, jak vidím zároveň všechno, co se děje, připadám si, že se mi to všechno zdá, jsem však a nepřestávám být bdělý, dokud mi cosi nebo kdosi, přesně teď, nestrhne z hlavy přilbu, jejíž řemen se uvolnil, a smysly se mi nevytratí.

Dokud to konečně nepřestane
A pak už jen slepá místa. Nic, co by se dalo navázat do děje. Tak nebo jinak jsem postupoval vpřed. Ovšem ať už na jakémkoli vehiklu, vždy jsem byl poslušen pokynu svého rozkazu k nástupu, ten nedovoloval nižádné okliky. Jednou, to už jsem byl v horách, přenocoval jsem u jedné staré učitelské dvojice, která za domem chovala králíky. Protože už jsem měl horečku, chtěli o mne pečovat, hodlali mě narazit do civilních šatů a nechat si mě u sebe schovaného ve sklepě, dokud, jak říkali, "to všechno konečně už nepřestane".

Jejich syn, jehož fotografie ozdobená smuteční páskou stála v jedné polici na knihy, padl v bojích o Sevastopol. Byl to mladík kolem dvaceti. Jeho oblek by mi byl padl. Na jeho knihy jsem si mohl sáhnout. Nejinak než já s pěšinkou nalevo díval se z fotografie. Pobyl jsem tam, ne, chtěl jsem nadále být poslušen rozkazu k nástupu a ve vlastních kalhotách, jež po důkladném vyprání už neoblékaly jediného mravence, dal jsem se přes hory. Ti učitelští manželé stáli u svého šindeli pokrytého domku na schodech a dívali se za mnou.

A já dorazil - aninevímužjak - až do Karlových Varů, do dalších lázní s literárním a - co do Metternichových rozhodnutí - s politickým významem; tam jsem přímo na ulici padl na kolena a už nevstal. Měl jsem horečku. Příčinou možná byla ta granátová střepina v rameni anebo to, že jsem nedostal protitetanovou injekci. Levá paže mi strnula až do konečků prstů, ovšem na nějakou bolest si nevzpomínám.

Bylo dobře, že mě legitimoval ten orazítkovaný papír, protože jak jsem pak slyšel, mladého vojáka ležet anebo sedět na bobku na ulici zahlédl jeden ze smutně pověstných psů na vodítku a hned zkoumal jeho jediný doklad, ten rozkaz k nástupu. Obojí lázně byly lazaretními městy. Avšak ten polní četník se držel cílového údaje, který byl na mém dokladu.

Prý si mě, ježto jsem byl v bezvědomí, usadil na zadní sedadlo svého motocyklu, připoutal mě a odvezl rovnou do sousedního lazaretního města, do Mariánských Lázní; tam pro tankového střelce válka opravdu skončila a opadl strach z ní; i když se mi pak zmocňoval spánku a uveleboval se v něm jako nějaký stálý host.

Vydává Steidl Verlag, Göttingen 2006, v Česku vydává Atlantis, Brno 2006 - v českém překladu vyjde příští rok.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Spisovatel Bernhard Schlink
Napsal Předčítače. Teď Bernhard Schlink odhaluje skryté Letní lži

Před více než dvaceti lety Bernhard Schlink zasáhl literární svět románem Předčítač, podle kterého později vznikl úspěšný film s Kate Winsletovou. Nyní v...  celý článek

Ron, Hermiona a Harry na konci sedmého pokračování Harry Potter a relikvie smrti
Rowlingová na Potterovi stále bohatne. Na podzim vyjdou dvě nové knihy

Svět Harryho Pottera se loni rozrostl o divadelní hru, scénář i nový film. Úspěšný návrat do světel reflektorů nyní vynesl J. K. Rowlingovou na první příčku...  celý článek

Usáma bin Ládin
RECENZE: Usáma ukazuje svět, ve kterém je terorismus i mobil cizí slovo

Sci-fi nemusí být jen žánrem, který čtenáři umožňuje útěk z­ reality. Ono ji mimo jiné může celkem trefně glosovat. Alespoň v knihách Lavieho Tidhara to platí...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.