Atmosféra knihy je poněkud pochmurná. Vyprávění se odehrává v čase čekání na smrt. Prací Vieweghových andělů je laskavé vyprovázení umírajících ke konci, po kterém možná nic nepřijde. Jazyk novely místy inklinuje k scenáristické strohosti a o to více emotivně působí.
Postavy v knize se potýkají se smrtí a umírají na několik různých způsobů. Jejich úkolem je svůj osud přijmout. Letos se novela dočkala nejen filmového zpracování, ale i druhého vydání, ze kterého je i následující ukázka. Premiéra filmu Andělé všedního dne je v plánu na 9. října (více zde).
Ukázka Kurýři lásky ve všedním světě
Chybí v tom jakýkoli systém. Náhoda je způsob, jakým Bůh anonymně vykonává zázraky, zopakuje mi vždy Hachamel. Veškeré vyptávání odmítá.
Naším posláním prý není klást otázky, ale dávat alespoň trochu uspokojivé odpovědi. Jsme jenom poslové. Kurýři lásky. Existuje ovšem uspokojivá odpověď pro třináctiletou dívku umírající na rakovinu? Tchou - tchung. Bolesti hlavy. Umírala sama — dá-li se to tak říci i v případě devítilůžkového nemocničního pokoje v Kašgaru. Rodiče navzdory všem našim chabým pokusům nepřijeli. Nutit je nemůžeme. Snad kdyby to byl chlapec… Než vydechla naposledy, cosi slabě volala. Nikdo jsme jí nerozuměli. Hachamel plakal.
Začtěte se takyStahujte zbrusu nové vydání knihy Andělé všedního dne na Knihy.iDNES.cz za 145 Kč.  |
Dneska pro změnu střední Evropa. Doufejme, že Hachamelovi změna klimatu prospěje. Bere si všechna ta úmrtí příliš osobně. Nejtěžší možná forma idealismu, řekl bych. A přitom tolik čte. Nechápu to: buď autoři těch románů nepíší o životě pravdu, nebo si je Hachamel vykládá špatně. „Takže,“ oznamuje nám, „Karel. Instruktor autoškoly.“
Odmlčí se. Sedíme na ochranném pletivu Nuselského mostu a vycházející slunce se nám opírá do tváří. Kdyby nás řidiči projíždějících aut mohli spatřit, záchranka by za chvíli vyjížděla ke čtyřem sebevrahům. Podívám se dolů: ohyb železniční tratě, střešní okna, vikýře, dvorky, satelitní antény, rohové řeznictví s červenými markýzami. Billboard s reklamou na pivo. Jedenadvacáté století se mi nelíbí. Ploché obrazovky a pavlače… Třeba osmnácté mi připadá stylově mnohem čistší.
„Padesát dva let,“ říká Hachamel.
„Největší dosavadní milníky Karlova života tvoří Škoda 1000 MB, Škoda 120, Škoda Favorit, Škoda Felicie a Škoda Fabie,“ vypočítává skoro rozverně, „Nový model Fabie je ohlášen na příští rok a Karel jej očekává s napětím, které dokonce i jemu samotnému připadá dětinské.“
„Ale už se v něm nesveze,“ konstatuji.
Ukázka Je lépe o smrti mluvit nebo mlčet?
„Proč se krásná dívka jako vy rozhodne odejít do kláštera?“
„Protože třeba prožila velké zklamání.“
Mladá žena pohlédne na zavřené dveře toalety a rovněž se předkloní. Pruh bílé látky na čele zvýrazňuje její opálení. Má lepší pleť než já, říká si Ester.
„A protože jí dokonce i klášter připadal lepší řešení než sebevražda.“
Rozesmějí se jako dvě studentky. Slovo sebevražda Ester nijak nešokuje. Připadá jí, jako by ji Tomášovo úmrtí posunulo do jakési vyšší úrovně bytí, v níž lze i děsivé životní pravdy přijímat celkem klidně, bez hysterie.
Jako lékařka se s umírajícími už několikrát setkala, ale nad umírajícím Tomášem jí veškerá předchozí zkušenost byla náhle k ničemu. Úplně ji to ochromilo. Smrt — nedokázala to slovo ani vyslovit. Pochopitelně si musela přiznat, že Tomáš umírá — ale říci Umíráš bylo nad její síly. Lhali si do očí a oba to věděli. Byl to on, kdo ten neudržitelný stav ukončil. Poznala, že se k tomu chystá. Pochopila to z jeho pohledů. Nadechl se.
„Měli bysme —“
Teplé odpoledne na počátku května. V té době ještě chodil sám: strašidelně pohublý, žlutý v obličeji, s oteklým břichem. Stál v koupelně, oběma rukama svíral hranu umývadla a pozoroval se v zrcadle. Ester slyšela, jak polyká a snaží se ovládnout hlas. Chtěla, aby to řekl — ale zároveň na to ještě nebyla připravená. Otočil se k ní čelem. V panice ho objala, aby unikla jeho pohledu. Uchopil její obličej do dlaní a jemně jí zatlačil hlavu nazpět do svého zorného úhlu. S nepřímým doznáním v podobě jejího zaštkání se nespokojil.
„Umřu, že jo?“
„Obejmi mě. Prosím!“
„Umřu?“
Netrpělivě čekal, až Ester bude moci promluvit.
„Ano.“
Bylo to venku. Hleděli na sebe v bolestném úžasu. Ticho v koupelně bylo náhle jiné. Zrcadlo, umývadlo, jeho holicí potřeby, parfém, ručníky — všechno bylo jiné.
