Píseň kamene lze v prvé řadě charakterizovat jako neobyčejně rafinovaný thriller, jemně využívající odvěké lidské fascinace sexem a násilím. Na pozadí patrně občanské války v blíže neurčené krajině, kde už dávno nevládne zákon a potulují se ozbrojené tlupy, se odvíjejí dva podivně zvrácené milostné vztahy: mezi aristokratickými sourozenci Abelem a Morgan a mezi toutéž Morgan a primitivně živočišnou velitelkou. Banksův thriller je zároveň vážnou meditací na téma upadající civilizace a morálky. Zaobírá se otázkami pravdy, zrady a povinnosti v extrémně vypjatých podmínkách.
Banksova kniha navazuje na tradici „moderního“ gotického příběhu tak, jak jej známe z povídky Zánik domu Usherů E. A. Poea či z vrcholných románů Williama Faulknera. Ani v Písni kamene nemohou dvě ústřední postavy, majitelé zámku, opustit svou rezidenci, přervat své kořeny a stát se anonymními uprchlíky na silnicích; i zde podléhá honosný dům destrukci zvnějšku (opilí vojáci ničí veškeré historicky cenné předměty) i zevnitř (dekadentní vztahy a city nahlodávají hodnoty oné společnosti a kultury až do jejich finálního zhroucení). Také tady zaniká sídlo spolu se svými obyvateli - jako v závěrečné scéně Faulknerova románového „majstrštyku“ Absolone, Absolone!
Na straně druhé je Píseň kamene laděna antiutopicky - děj není pevně zasazen ani místně (může se odehrávat v Británii i specificky ve Skotsku, ale také v jakékoli evropské či evropsky vypadající zemi), ani časově (v úvahu připadá libovolné období od 30. let 20. století až po blízkou budoucnost). Neurčitým časoprostorovým obrysům odpovídá vykreslení postav: označeny jsou pouze křestními jmény, vojáci pak přezdívkami.
Jednotícím principem, který to vše udrží pohromadě a ještě má až neskutečně podmanivé účinky, je vypravěčův, tedy Abelův hlas: jeho strhující popisy umí být rozkošnicky květnaté (líčí-li kupříkladu luxusní interiéry), i stroze sporé (věnuje-li se vojákům a jejich mluvě, chování a jednání). I v jazyce se tedy promítá kontrast mezi noblesní elegancí, jež je však očividně na ústupu, a ostrou a energickou velitelkou, s níž Abel ostatně vede nevyhlášenou „válku slov“. Jelikož se nechce smířit s její nadřazeností a nehodlá s ní bezvýhradně spolupracovat, úmyslně vyvolá sérii konfliktů, jež nakonec mají strašlivé důsledky pro všechny zúčastněné. Čtenář však nemůže alespoň soucítit, natožpak sympatizovat ani s jedním z oponentů - jsou to totiž aktéři těžkého, víc než pesimisticky působícího zmaru.
Název díla je v knize vysvětlen následovně: „A zámek, vyrvaný ze skály, vytvarovaný svaly, kostmi a rozumem a vlnami soupeřících zájmů lidí, to je báseň z té síly vytesaná; chrabrá a krásná píseň kamene.“ Víme už, že o zámku i o lidských osudech s ním spjatých vypráví Abel, který je, jak zřejmo i z té krátké citace, obdařen poetickým nadáním. Překlad originálu tedy nemůže být pouhým převodem, nýbrž až přebásněním uchovávajícím Banksův temný vtip a slovní hříčky. Jak se s náročným úkolem vyrovnala Pavla Horáková, nelze bez důkladné analýzy obou textů seriózně posoudit. Proto zde pouze citujme několik slovních spojení a nechť si čtenář rozhodne, zda jde o brilantní obraty, či o již neúnosné tlaky na mateřštinu: „Jen svoboda byla zárukou našeho nesvazujícího svazku, poutala nás v naší nespoutanosti.“ „Náraz mě naráz zbaví smyslů.“ „Smaž mě z tohoto místa, kde se smažím.“
|
Iain Banks: Píseň kamene |
 Obal knihy - Iain Banks: Píseň kamene. |
