To hlavní se ale nezměnilo - silné písně. A ve spojení se střídmou scénou vyznívají ještě daleko silněji. U2 a fanoušci jsou si na Elevation Tour možná blíž než kdy předtím. Z úzkého pódia vybíhá směrem do hlediště rampa ve tvaru srdce, v jehož středu může koncert sledovat pár set fanoušků. Turné, které má za sebou zhruba čtyřicítku vystoupení po Spojených státech a Evropě, se zatím až na jedinou výjimku - koncert na stadionu v Turíně pro osmdesát tisíc lidí - odehrává v halách.
Začíná to poměrně nečekaně; aspoň ve Vídni. Předkapela, dvacetiminutová pauza a pak se na naplno osvíceném pódiu objevil bubeník Larry Mullen, baskytarista Adam Clayton, kytarista Edge a zpěvák Bono. A rovnou spustili Elevation, nejrychlejší a nejnabitější píseň z nejnovější desky All That You Can´t Leave Behind. Hala se okamžitě dostala do absolutního varu. V řevu zanikal i následující hit Beautiful Day.
Špatný zvuk, který kapelu trápil v prvních minutách, dokázali U2 proměnit ve výhodu: pozměnili původní playlist a místo hlučných skladeb z "tanečních" alb Achtung Baby a Pop zařadili několik akustičtějších písní. Pocit spojení mezi hudebníky a fanoušky se tím ještě prohloubil. S rukama nad hlavou zpívala nadšená hala vůbec první singl skupiny z roku 1981 - 11 O´Clock Tick Tock - a stejně starou Out Of Control.
Kdysi apelující a legendární Sunday Bloody Sunday (inspirovanou pouličním masakrem v Severním Irsku) odehráli U2 ve formě, která upomínala na strhující koncerty 80. let. Bono si vzal od fanoušků irskou vlajku a nechal na ni dopadat imaginární slzy. S rukou na srdci strhnul patnáct tisíc lidí, i tribuny s místy k sezení zůstaly od té chvíle až do konce koncertu na nohou.
Po zkrácené In My Life od Beatles přišla melodická Stuck In The Moment. Bono za pianem? Pomalá Sweetest Thing dokázala, že ten páteční večer bylo možné vše. Poté se všichni čtyři muzikanti vydali po rampě na špičku srdce a odehráli čtrnáct let starou Desire; opět se stejným entuziasmem jako tehdy. Na špici potom zůstal jen Bono a Edge. Dvouhlasně zpívaná The Ground Beneath Her Feet, kterou U2 složili na text Salmana Rushdieho, zvolna přešla do All I Want Is You. S doznívajícími tóny tohoto lovesongu se za zády čtveřice rozsvítila červená obrazovka: signál, že přijde Where The Streets Have No Name. Hala řvala a zdálo se, že víc už to ani nejde. Jenže následovala Pride (In The Name Of Love) a diváci zpívali ještě dlouho poté, co kapela poprvé zmizela z pódia.
Pak samozřejmě přídavek. Začíná protiválečnou Bullet The Blue Sky, na obrazovce se objevuje informace v němčině o pěti zemích, které nejvíc znečišťují ovzduší a vyvážejí nejvíc zbraní. Na chvíli tu vedle sebe stojí Rusko, Amerika i Čína, Británie a Francie. Bono bere do ruky reflektor a přejíždí po davu. Poslední písně, With or Without You, One a Walk On, už by ani nemusel zpívat. Fanoušci znají texty staré deset let a ochotně doplňují zpěvákovy odmlky - přestože drtivá většina publika v dobách alba Joshua Tree chodila do školky.
Začíná to poměrně nečekaně; aspoň ve Vídni. Předkapela, dvacetiminutová pauza a pak se na naplno osvíceném pódiu objevil bubeník Larry Mullen, baskytarista Adam Clayton, kytarista Edge a zpěvák Bono. A rovnou spustili Elevation, nejrychlejší a nejnabitější píseň z nejnovější desky All That You Can´t Leave Behind. Hala se okamžitě dostala do absolutního varu. V řevu zanikal i následující hit Beautiful Day.
Špatný zvuk, který kapelu trápil v prvních minutách, dokázali U2 proměnit ve výhodu: pozměnili původní playlist a místo hlučných skladeb z "tanečních" alb Achtung Baby a Pop zařadili několik akustičtějších písní. Pocit spojení mezi hudebníky a fanoušky se tím ještě prohloubil. S rukama nad hlavou zpívala nadšená hala vůbec první singl skupiny z roku 1981 - 11 O´Clock Tick Tock - a stejně starou Out Of Control.
Kdysi apelující a legendární Sunday Bloody Sunday (inspirovanou pouličním masakrem v Severním Irsku) odehráli U2 ve formě, která upomínala na strhující koncerty 80. let. Bono si vzal od fanoušků irskou vlajku a nechal na ni dopadat imaginární slzy. S rukou na srdci strhnul patnáct tisíc lidí, i tribuny s místy k sezení zůstaly od té chvíle až do konce koncertu na nohou.
Po zkrácené In My Life od Beatles přišla melodická Stuck In The Moment. Bono za pianem? Pomalá Sweetest Thing dokázala, že ten páteční večer bylo možné vše. Poté se všichni čtyři muzikanti vydali po rampě na špičku srdce a odehráli čtrnáct let starou Desire; opět se stejným entuziasmem jako tehdy. Na špici potom zůstal jen Bono a Edge. Dvouhlasně zpívaná The Ground Beneath Her Feet, kterou U2 složili na text Salmana Rushdieho, zvolna přešla do All I Want Is You. S doznívajícími tóny tohoto lovesongu se za zády čtveřice rozsvítila červená obrazovka: signál, že přijde Where The Streets Have No Name. Hala řvala a zdálo se, že víc už to ani nejde. Jenže následovala Pride (In The Name Of Love) a diváci zpívali ještě dlouho poté, co kapela poprvé zmizela z pódia.
Pak samozřejmě přídavek. Začíná protiválečnou Bullet The Blue Sky, na obrazovce se objevuje informace v němčině o pěti zemích, které nejvíc znečišťují ovzduší a vyvážejí nejvíc zbraní. Na chvíli tu vedle sebe stojí Rusko, Amerika i Čína, Británie a Francie. Bono bere do ruky reflektor a přejíždí po davu. Poslední písně, With or Without You, One a Walk On, už by ani nemusel zpívat. Fanoušci znají texty staré deset let a ochotně doplňují zpěvákovy odmlky - přestože drtivá většina publika v dobách alba Joshua Tree chodila do školky.
 Zpěvák irské skupiny U2 Bono Vox při koncertu, který se konal 26. července večer ve Vídni. |
 Zpěvák irské skupiny U2 Bono Vox při koncertu, který se konal 26. července večer ve Vídni. |
 Zpěvák Bono Vox vychází vstříc nadšeným fanouškům při koncertu irské skupiny U2, která 23. července v Curychu pokračovala ve své Elevation Tour. |
