"Mám to všechno trochu rozmazaný. Myslím, že nám to všem tenkrát trochu vlezlo na mozek. Pracovali jsme v ohromně nabité atmosféře a strhli jsme taky hodně lidí kolem sebe. Strefili jsme se do správného okamžiku. Obsadili jsme Ameriku. Album se výborně prodávalo, seděli jsme v rozjetým vlaku a vydávali se z toho nejlepšího, co z nás zbylo."
Tak vzpomíná Bono v knize U2 o U2 na dobu, kdy jeho kapela vydala album Joshua Tree. A také definitivně stanula na hudebním Olympu.
Páté řadové a své vůbec nejslavnější album vydali U2 v březnu 1987 a následující rok strávili na velkém turné po Evropě i Americe.
Sedm let po vydání debutové desky Boy se rychle úročilo jejich hudební nadšení a snažení. Způsobem, který samotným U2 vyrazil dech, byť nízkým sebevědomím rozhodně netrpěli.
"Věděli jsme od začátku, že jsme udělali album, které proniklo někam, kam se ostatní alba nedostala," prohlásil o Joshua Tree baskytarista Adam Clayton. Před rokem 1987 se snažili Ameriku dobýt několik let, deska Joshua Tree to potom zařídila za pár týdnů.
Jenže šílenství kolem nových hudebních hvězd toho roku dosáhlo ještě dál. Ocitli se na titulní stránce prestižního amerického časopisu Time s titulkem U2: nejlepší vizitka rocku, získali poprvé cenu Grammy za nejlepší album roku, v USA dosáhli na čelo žebříčku nejprodávanějších alb, do čela americké hitparády se dostaly i dva jejich singly.
Ta deska ovlivnila životy mnoha muzikantů a nespočetného stáda fanoušků po celém světě, dokázala několik týdnů vládnout současně britskému i americkému žebříčku a dodnes se jí prodalo na 16milionů kusů.
U2 se proto rozhodli výročí jejího vydání oslavit vydáním upravené a zvukově vyčištěné verze. Po více než dvaceti letech se na nově remasterovaném albu představují v pozměněné podobě hity jako Where The Streets Have No Name, I Still Haven’t Found What I’m Looking For, With Or Without You a další.
Fanouškům slavné irské kapely zkrátí čas při čekání na novou studiovou desku, kterou mají U2 vydat na podzim tohoto roku.
My musíme psát hymny!
Bonusem speciálních verzí Joshua Tree (v deluxe verzi je navíc DVD) jsou také neznámé demo nahrávky a nikdy nevydaný úspěšný pařížský koncert z roku 1987. Ale vraťme se právě do roku, který podle samotných U2 odstartoval jejich "opojné období".
Jak deska Joshua Tree vznikala? Co slavné muzikanty ovlivňovalo při tvorbě jejich nejslavnějších hitů? A co prožívali v době, kdy jim slovy Larryho Mullena docházelo, že "už nejsou žádný béčka" a že jejich nejtajnější sny se stávají skutečností?
"Deska Joshua Tree je hodně odlišná od těch předchozích. Jestliže předchozí Unforgettable Fire bylo album založené na experimentování, tato nahrávka vychází od samého počátku z myšlenky, že aranžmá skladby musí být přímé a je třeba ho značně ořezat," vysvětloval před dvaceti lety pro bostonské WBCN Radio kytarista The Edge, vlastním jménem David Evans.
"Myslím, že album Joshua Tree bude opravdu úspěšné, a to i přes určitý drsný, ponurý nádech některých skladeb. Podle mě je to povznášející nahrávka. Pochopte, teď existuje určitý styl, tradice U2, kterou musíme nést, jsme na vzestupu a čeká se, že budeme stále psát takové hymny, jako jsou na téhle desce," dodával Bono.
"Když se hrají tyto hymny, každý by měl stát v pozoru. Optimismus a způsob, jak být optimistický, neznamená zavřít oči a zacpat si uši – jako spisovatel a textař jsem musel v rámci této nahrávky popisovat věci poněkud podrobněji než předtím, což znamenalo zvedat balvany a psát o tom, co se skrývá pod nimi. Dostat se pod zem a psát o tom, co se skrývá pod povrchem. Bylo to poprvé, co jsem chtěl opravdu psát texty písní," dušoval se zpěvák.
"Jsem rozháraný," říkal Bono
Zároveň však nikdo nepopíral, že Joshua Tree byla vlastně pro Ameriku již tvořena, stejně jako koncertní šňůra, kterou zahájili po sportovních halách a končili na stadionech.
"Joshua Tree je tematicky zaměřena na Ameriku, ale jsou tam skladby, které mohou pocházet odkudkoli – Where The Streets Have No Name může odrážet situaci a vývoj v Evropě stejně jako v Americe. Ale spousta materiálu, spousta skladeb, jako je God’s Country, Exit nebo Bullet The Blue Sky, má své základy skutečně v Americe. Vycházejí z našich amerických turné, ze setkání s hudebníky, kteří jsou opravdu naladěni na americkou folkovou a R&B notu, tedy na původní hudební kořeny této země," říkal ve studiu rádia WBCN The Edge.
"Podívejte, rokenrolová hudba, má-li být inspirativní, musí být vnímána jako výzva a my, hudebně řečeno, musíme lidem tuto výzvu dát, musíme je vyprovokovat. Musíme najít na kytaře nové zvuky a také nový způsob přístupu k rytmu. Rokenrol stále potřebuje inovaci a té je na Joshua Tree spousta," dodával mozek a hlas U2 Bono.
V otevřeném a u nás nikdy nepublikovaném rozhovoru přišla řeč i na Bonovu osobnost. "Vlastně je pro mne docela legrační, když si o mně lidi myslí, že jsem soustředěná bytost, která vždy jasně ví, co chce. Jsem nejrozháranější osobnost, kterou znám, tím myslím, že v kapele prostě říkají: Hele, přichází chaos. Chtěl bych být kompaktní, soustředěnou osobností a mým velkým cílem je dát si jednou do pořádku vlastní život, nalinkovat si ho a být stejně organizovaný jako třeba Adam Clayton."
A stranou nezůstal ani Bonův vztah k muzice: "Hudba je jedinou věcí, o kterou se opravdu starám, sebe si hledím daleko méně než písniček, které píšu. Samozřejmě tím trpí osobní vztahy, vaše přátelství, vaše rodina. Ale nejsem rozháraný, pokud jde o U2. Mohu být rozháraný jako člověk, ale ne, pokud jde o U2, protože na U2 mi opravdu záleží a vůbec nevím, kde bych jako člověk bez U2 byl. Myslím, že by ze mne nebyl dobrý ředitel banky."
Každopádně se však z něho stal dnes jeden z nejslavnějších muzikantů planety. "Dřív všichni chtěli, aby se z nás stali noví The Who, nová rokenrolová kapela. My jsme řekli: Jo, jasně, nám to nevadí. Tím myslím, že jsme to brali jako poklonu, skupina The Who měla na U2 opravdu veliký vliv. Ale nakonec jsme chtěli něco jiného a museli jsme najít svou vlastní cestu. Jsme dobře zabezpečení a můžeme si dělat, co chceme. Jediné odhodlání, které máme, je dělat to dál," říkal Bono před dvaceti lety. A své slovo dodržel.
