Od roku 1994, kdy do kapely přišel nový kytarista Steve Morse, jsou Deep Purple snad nejpracovitějším a nejvýkonnějším souborem své generace.
"Předchozí deska Bananas hodně reflektovala globalizaci a to, co se děje kolem nás. Nové album je víc o vnitřním světě člověka. O tom, co na začátku nového tisíciletí sami v sobě prožíváme," tvrdí Gillan.
Když člověk vaši novou desku poslouchá, má spíš pocit, že jste si časem vytvořili určitý dobře fungující model, který se opakuje.
Myslíte dva nebo tři ploužáky, několik vypalovaček, jeden nebo dva valivé kousky atd.? Myslím, že ne. My obvykle jdeme do studia a vůbec nevíme, co z toho nakonec vyleze. Jaké to budou skladby, o čem budou naše nové písně. Ale věříme si, že z toho něco bude, protože se všichni známe skoro poslepu.
Není vám líto, že už s vámi nehraje John Lord? Se svými hammondkami to byl ideální člověk, který vytvořil zvuk kapely. Přidal prvky klasiky i funky jazzu.
To záleží na tom, z které strany se na to díváte. Don Airey, který ho nahradil, je jeho dobrý kamarád a člověk velmi podobných hudebních názorů. John se prostě před pěti roky rozhodl, že má harcování po světě dost a že se chce konečně věnovat svým plánům. Občas mu to závidíme. On zase nevynechá jediný náš koncert v dosahu stovek kilometrů a vždycky ze zákulisí sleduje naše vystoupení.
A co Richie Blackmore? Zarytí fanouškové Deep Purple říkají, že bez něj to není ono.
Já jim sice rozumím, koneckonců Richie je fantastický kytarista. Určitě jeden z nejlepších na světě. Ale jako člověk v partě byl strašně destruktivní. Až bez něj v kapele funguje ta správná chemie.
Co to vlastně znamená "ta pravá chemie"?
To je těžké popsat. Sejde se třeba pět lidí a najednou cítíte, jak vás ti ostatní inspirují, jak jeden druhému dávají křídla. Třeba se i hádají, možná v mládí i poperou, ale nakonec z toho vyleze něco silného. To nemusí být jen v muzice.
Před dvěma roky jste se zmínil o tom, že píšete satirický politický román. Už vyšel?
Ale kdepak! Musel jsem ho dát na čas k ledu. Nejdřív kvůli rozsáhlému turné, pak přišla nová deska a teď můj vlastní sólový projekt. Bylo mi šedesát, tak připravuji na leden něco jako výroční album. Oslovil jsem pár přátel, jestli by si se mnou na desce k šedesátinám nezahráli, a ohlas byl tak velký, že by z toho mohlo být i dvojalbum. Točili jsme to sice rychle, dva hosti rá- no, dva odpoledne, ale nejvíc času zabere organizace. Takže svou představu, že budu nástupcem Jonathana Swifta, jsem musel odložit. Už chápete, proč někdy tomu Johnovi závidíme?
