Po sedmi letech společné práce hradečtí natočili i "svůj" film. Vznikl v Hradci Králové, až na pár výjimek v něm hrají hradečtí herci, režíruje hradecký režisér... Ten film se jmenuje Nuda v Brně.
Proč jste se vůbec pustil do filmování?
Proč? Spíš kvůli komu? Já kvůli Čestmíru Kopeckému. Když ještě šéfoval divadlu v Karlových Varech, nastudoval jsem tam Dostojevského Něžnou. Čestmíra nadchla. Jenže - jak už to bývá v oblastních divadlech - hrálo se to čtrnáctkrát a popatnácté nikdo nepřišel. A tak jsme jeli do Puppu na smutný večírek. Tam Čestmír pronesl: Divadlo je slepá cesta. Natočíme film!
Měl téma?
Nepochyboval, že to bude evropský film, který dobude mnohé festivaly. Ale tématem si jistý nebyl. Půl roku jsme je hledali.
Tak teď vážně.
Ano, tak vážně. Půl roku jsme si s Čestmírem a Honzou Budařem vyprávěli nejpodivnější historky svých životů - a vždycky nakonec skončili u holek. A tak ten film je o tom, jak Standa Pichlík, 26 let, přichází o panictví. Standa je trochu já, Čestmír a Honza dohromady - smolař evropských parametrů. Všechno si nehorázně zkomplikuje, a nakonec - jak jinak - zvítězí.
Točili jste v Hradci Králové, většinou s hradeckými herci. Proč se to tedy nejmenuje Nuda v Hradci?
Příběh byl zřejmý, každý ho zná. Potřebovali jsme pro něj malebné prostředí. Velké, ale i malé město, divoké i pokojné, velkolepé i nicotné. Město, kde se dá zažít spousta příběhů za jeden večer, ale přitom aby to byla díra. Aby to blikalo velkoměstskými světly a současně bylo legrační, nepodstatné, malé, trošku blbé. Jak naše životy zhusta takové jsou. Nic na tom nemění, že jsme Brno z velké části simulovali v Hradci.
V Brně máte trvalé bydliště. Býval jste chráněncem režiséra Petera Scherhaufera, vybral si vás už na JAMU. Jak to, že jste se tak dramaticky s Husou na provázku rozešel?
Nerozešel jsem se. Svinským krokem mne hnali. A to je taková, myslím, ještě kulantní formulace.
Co jste jim provedl?
Mladí absolventi mají tu hroznou vlastnost, že touží ukázat, jak jsou šikovní. Tak jsem se snažil. A byl tím, myslím, Petrovi i Evě Tálské protivný. Ale může být, že to všechno bylo úplně jinak. Možná jsme s Petrem oba milovali Lenku Vlachařovou. Kdoví? Lenka, když šla po ulici, jemňounce se chvěla skla výkladních skříní, kdykoli pohodila hlavou, přerušilo to na deset až jedenáct sekund dodávku elektrického proudu.
I když vtipkujete, zdá se, že vás to mrzí ještě dnes.
Mrzí. Já to divadlo měl rád.
Onen vyhazov vás nasměroval do Hradce, kde jste - zdá se - šťastný. Jak se režíruje na oblasti?
V Hradci je to mnohem těžší než v Brně. Tam to byla paráda. Člověk šel o půl šesté do práce a před divadlem stála fronta - pět šest lidí už čekalo na přístavky. A za hodinu a půl, před představením, jich tam podupával celý hrozen. To se pak hrálo! Myslel jsem si, že jednou, až půjdu v Hradci večer na představení, bude to před Klicperovým divadlem taky tak. Jenže se to za těch sedm let nikdy nestalo. Nemůže se to stát. Na oblasti žije omezený počet nadšenců. A když už všichni představení viděli, musíte je stáhnout.
Na druhé straně - hradecké publikum i divadelníci vás přijali a hýčkají si vás, zatímco v Brně i v Praze často narážíte. Petr Lébl dokonce kdysi stáhl vaši Maryšu hned po premiéře.
To je, bohužel, taková podivná okolnost mého života. Lidi, na kterých mi nejvíc záleží, se při práci se mnou dostávají do složitých stavů a pocitů. Vyrovnat se s mým pojetím práce znamená často všechno přehodnotit: styl práce, estetiku, etiku i kdejaké dogma. Chápu, že je to obtížné.
Servisní článek k filmu najdete ZDE.
Mně spíš přišlo, že si na kontroverzním image zakládáte...
Ale ne. Já se spíš stydím. Jenže pomoct si nemůžu. Úplně jsem chápal Václava Postráneckého, když mi říkal, že Jiráskova Lucerna s lesem, kde nejen lípa, ale vlastně všechno je kouzelné a nadpřirozené, je blbost. Nebo že se žampionem on na jeviště nepůjde! Pochopitelná byla i reakce Evy Urbanové, když poprvé přišla na zkoušky Tosky a zjistila, že v opeře, kde za normálních okolností vystupuje pět postav, pobíhá teď asi tak devadesát lidí, a ještě létají černí andělé. Hodila tenkrát svůj plášť na forbínu a odkráčela středem! Bylo na mně, abych jí vysvětlil, proč to všechno je. Ona to pak přijala a byla na závěr v té roli velkolepá, úchvatná - nikdy jsem v opeře tolik nebrečel, jako když ona zpívala to své Bože, proč jsi mě opustil. Ale víte co... Byl bych podvodník, kdybych začal přemýšlet, co by se tak mohlo líbit publiku a co hercům. Aby to nebolelo, neuráželo. Aby to nenarazilo.
Ale asi přece jen jinak režírujete v Národním a jinak v Hradci.
Herec Pavel Liška to tvrdí - a já nevím. Myslím, že ne. Ale vím, že v Hradci daleko krásněji herci umějí poslouchat. A z uslyšeného spřádat sny, z kterých se vám zatočí hlava. No - Iva Janžurová to umí taky.
Nicméně leckteří pražští herci z vás mají skoro hrůzu.
Víte, mám rád první čtenou zkoušku. Ten den nechám v divadle prostřít stoly, dám na ně květiny, inspicientky něco upečou, někdy je i krůta. Je to vlídný, laskavý, vstřícný den... Když jsme začínali s Romeem a Julií v Národním, přišel jsem na zkoušku celý natěšený. Ale v 10.15 už mi bylo na chcípnutí. Čím víc jsem mluvil, tím víc jsem cítil, že kdybych se na to vykašlal, rozpustil zkoušku, někde na Národní u Fischera a koupil dvě letenky do Mosambiku, se ženou si dal sraz na letišti, odletěl ještě týž den, udělal bych líp.
Proč?
Oni mnozí ti přítomní herci čekali předem, že zase něco provedu. Ještě jsem nic nevyvedl, a už byli dotčení. Po třech hodinách jsem to vzdal. Říkáte, že si na svém image zakládám. Ale já to děcko zpovykané, co všechno obrací na hlavu, děsí klasiky i celé Národní divadlo, už ze srdce nenávidím.
Tedy - s prominutím - proč se do Národního hrnete?
Protože jsem v to věřil. Nicméně, když jsem si měl pro příští sezonu vybrat mezi Národním a Provázkem, najednou se mi hrozně zachtělo vybrat si Brno. Tak jsem si je taky vybral.
Také Nuda v Brně je dalším znamením, kam vás to stále táhne. Máme se i v tomto případě těšit na poprask a la Morávek?
Už jsme ten film pouštěli pár lidem a vždycky to bylo stejné. Na začátku se všichni hrozně smáli, někdy i hýkali - Marie Poledníková smíchy překousla kabel - a na konci bylo smutno jak kosmonautu Pelčákovi, když mu řekli, že do vesmíru s definitivní platností letí Remek. Spousta lidí pro tenhle film nezištně, anebo úplně zadarmo udělala strašně moc. Třeba Eva Urbanová, Richard Krajčo, Miroslav Donutil, Pavel Liška nebo Michael Kocáb. Tak jim děkuju, teda. A nejvíc děkuju Klicperáku.
 Fotografie z filmu Nuda v Brně. |
 Fotografie z filmu Nuda v Brně. |
 Fotografie z filmu Nuda v Brně, který se představí v rámci 11. ročníku přehlídky Dny evropského filmu. |
 Fotografie z filmu Nuda v Brně. |
 Fotografie z filmu Nuda v Brně. |
 Fotografie z filmu Nuda v Brně. |
 Vladimír Morávek. |
