Ty plné chvíle, kdy se sdělování mění ve sdílení

Jen stěží nalezneme v současném českém výtvarném prostředí tvůrce, jehož dílo vypovídá o "situaci člověka" natolik souhrnně jako práce Adrieny Šimotové (1926). Její výstava příznačně nazvaná V hranici dorozumění se nyní koná v Galerii Šternberk. Titul odkazuje jak k aktu komunikace, tedy ke sdělování, tak k jejímu možnému cíli, tedy ke sdílení; vystihuje jednak dosavadní výtvarné usilování snad nejvýraznější ženské postavy českého umění posledních třiceti let, jednak (coby téma diskusí) současnost obecně. Šternberská výstava zároveň ukazuje, že způsob, jímž se Šimotová k různým typům a úrovním komunikace vyjadřuje, a témata, jež formuluje, přesahují výtvarný kontext. Expozici uvozuje instalace útržku plátna Co zbylo z anděla (1979). Název i dílo může být stejně tak prostým autorčiným oznámením o fragmentaci, rozmělnění věčného-božského v časovém-lidském, jako otázkou směřovanou divákovi. Následuje působivá hra s pigmenty na skle nazvaná Vytrácení podob (1997) s ústředním tématem zapomínání. Zapomínáme nejen konkrétní události, podoby lidí, po nichž v paměti (u Šimotové na sklech) zůstává jakási nerozlišitelná barevná stopa, ale také - v obecnějším, "jeskynním" smyslu - ideální, božský řád. Dílem Vytrácení podob přirozeně pokračuje předcházející "Anděl" a současně je tu nastolen vztah k jedinci, k jeho neopakovatelnému osudu a paměti. Téma individuální paměti, respektive rozhraní mezi vzpomínkou a zapomněním Šimotová nahlíží i v objektu První hlasy (1998). Tablo (nebo náhrobek?) spolužáků, jejichž podstatné rysy tváře jsou vysypány jemným grafitovým práškem, ovšem nehovoří o procesu zapomínání, nýbrž naopak o rozpomínání. Z Prvních hlasů vyznívá naděje, že lidská paměť je schopna to nejpodstatnější uchovat - a především že je možná komunikace mezi nevědomím a vědomím. Pomyslné téma vynoření z archetypální, nevědomé úrovně do vědomí završuje ve Šternberku soubor kreseb nazvaný Oko. Jestliže dříve zmiňovaná díla reflektují spíše rozhovor vnitřní, tři kresby otevřených a zavřených lidských očí se už obracejí ke komunikaci s momentálně prožívaným okolním světem. Aby souvislost byla na výstavě úplná, je k Oku přiřazena i jedna z posledních autorčiných kresebných variací lidských úst, nejdůležitějšího prostředku dorozumění s okolím (ústa mluvící, líbající). Takto "kompletní člověk" pak vstupuje do prostoru. Pohyb prostorem (světem) a dialog s ním tu zastupují frotáže ze zchátralého františkánského kláštera v Hostinném, nazvané Mapování prostoru (1989), jež byly dříve vystavovány rovněž pod názvem Tělo kláštera. Nejrozměrnější z nich, která zaznamenává rub kruhového mariánského obrazu, celou promyšleně instalovanou expozici symbolicky uzavírá. Teprve komunikace mezi božským a lidským, nevědomým a vědomým, minulostí a současností, viděným a slyšeným, mluveným a myšleným, tělesným a duchovním, člověkem a prostorem, individuem a společností zakládá plné bytí. Šimotová vlastně na otázku, co patří k základním tužbám lidské bytosti, odpovídá: chvíle, kdy se sdělování a hledání souvislostí mění ve sdílení a nalézání souvislostí. Takové okamžiky autorka kdysi popsala v Textu k nerealizované výstavě (1976): "Záleží mi na tom, jak bude sdělení mých věcí chápáno. Vždyť jsou vlastně oknem, kterým chci, aby se nahlédlo dovnitř. Ale když o tom všem uvažuji, je pro mne dnes nejdůležitější pocit vnitřní svobody, o který se chci také podělit. Jeho prostřednictvím se mohu dobrat autentičnosti, tohoto zlomku vteřiny, kdy se dá prožít vše. Teď." Výstava ve Šternberku takovou možnost sdílení plného "teď" nabízí.