Jen stěží nalezneme v současném českém výtvarném prostředí tvůrce, jehož dílo vypovídá o "situaci člověka" natolik souhrnně jako práce Adrieny Šimotové (1926). Její výstava příznačně nazvaná V hranici dorozumění se nyní koná v Galerii Šternberk. Titul odkazuje jak k aktu komunikace, tedy ke sdělování, tak k jejímu možnému cíli, tedy ke sdílení; vystihuje jednak dosavadní výtvarné usilování snad nejvýraznější ženské postavy českého umění posledních třiceti let, jednak (coby téma diskusí) současnost obecně. Šternberská výstava zároveň ukazuje, že způsob, jímž se Šimotová k různým typům a úrovním komunikace vyjadřuje, a témata, jež formuluje, přesahují výtvarný kontext. Expozici uvozuje instalace útržku plátna Co zbylo z anděla (1979). Název i dílo může být stejně tak prostým autorčiným oznámením o fragmentaci, rozmělnění věčného-božského v časovém-lidském, jako otázkou směřovanou divákovi. Následuje působivá hra s pigmenty na skle nazvaná Vytrácení podob (1997) s ústředním tématem zapomínání. Zapomínáme nejen konkrétní události, podoby lidí, po nichž v paměti (u Šimotové na sklech) zůstává jakási nerozlišitelná barevná stopa, ale také - v obecnějším, "jeskynním" smyslu - ideální, božský řád. Dílem Vytrácení podob přirozeně pokračuje předcházející "Anděl" a současně je tu nastolen vztah k jedinci, k jeho neopakovatelnému osudu a paměti. Téma individuální paměti, respektive rozhraní mezi vzpomínkou a zapomněním Šimotová nahlíží i v objektu První hlasy (1998). Tablo (nebo náhrobek?) spolužáků, jejichž podstatné rysy tváře jsou vysypány jemným grafitovým práškem, ovšem nehovoří o procesu zapomínání, nýbrž naopak o rozpomínání. Z Prvních hlasů vyznívá naděje, že lidská paměť je schopna to nejpodstatnější uchovat - a především že je možná komunikace mezi nevědomím a vědomím. Pomyslné téma vynoření z archetypální, nevědomé úrovně do vědomí završuje ve Šternberku soubor kreseb nazvaný Oko. Jestliže dříve zmiňovaná díla reflektují spíše rozhovor vnitřní, tři kresby otevřených a zavřených lidských očí se už obracejí ke komunikaci s momentálně prožívaným okolním světem. Aby souvislost byla na výstavě úplná, je k Oku přiřazena i jedna z posledních autorčiných kresebných variací lidských úst, nejdůležitějšího prostředku dorozumění s okolím (ústa mluvící, líbající). Takto "kompletní člověk" pak vstupuje do prostoru. Pohyb prostorem (světem) a dialog s ním tu zastupují frotáže ze zchátralého františkánského kláštera v Hostinném, nazvané Mapování prostoru (1989), jež byly dříve vystavovány rovněž pod názvem Tělo kláštera. Nejrozměrnější z nich, která zaznamenává rub kruhového mariánského obrazu, celou promyšleně instalovanou expozici symbolicky uzavírá. Teprve komunikace mezi božským a lidským, nevědomým a vědomým, minulostí a současností, viděným a slyšeným, mluveným a myšleným, tělesným a duchovním, člověkem a prostorem, individuem a společností zakládá plné bytí. Šimotová vlastně na otázku, co patří k základním tužbám lidské bytosti, odpovídá: chvíle, kdy se sdělování a hledání souvislostí mění ve sdílení a nalézání souvislostí. Takové okamžiky autorka kdysi popsala v Textu k nerealizované výstavě (1976): "Záleží mi na tom, jak bude sdělení mých věcí chápáno. Vždyť jsou vlastně oknem, kterým chci, aby se nahlédlo dovnitř. Ale když o tom všem uvažuji, je pro mne dnes nejdůležitější pocit vnitřní svobody, o který se chci také podělit. Jeho prostřednictvím se mohu dobrat autentičnosti, tohoto zlomku vteřiny, kdy se dá prožít vše. Teď." Výstava ve Šternberku takovou možnost sdílení plného "teď" nabízí.
13. listopadu 1998
