Na trailer se podívejte ve videogalerii.
Což znamená, že dospělí a děti mohou jít zase společně do kina. Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň, pohádková fantasy na motivy druhé ze sedmi Lewisových knih, patří k rodinné podívané, která menším neublíží a větší neurazí.
Zároveň je však na místě tlumit naděje, jež vyvolává jméno režiséra Andrewa Adamsona, tvůrce obou dílů Shreka, v titulcích. Odvedl slušnou práci, ale nikoli práci, jakou by nezvládl jiný řemeslník. Do Shreka zaklel jedinečnou jiskřivost, do Letopisů povšechnou úhlednost.
Už z úvodní zručné scény náletu na Londýn, po němž ohrožené děti putují na bezpečnější venkov, lze vyčíst věcné uvažování tvůrců. Představitelé čtyř sourozenců jsou zvoleni tak, aby se navzájem nepletli a už na pohled sdělovali své charaktery: od nejstaršího ochranitelského Mirka Dušína přes zarytě podmračeného potížistu po obě dívky, mateřsky rozumnou a tu nejmladší, připomínající Alenku v říši divů či za zrcadlem. Právě ona provede své bratry a sestru záhadnou skříní do zimou zakleté pohádkové říše Narnie.
Je v ní hezky tak jako v každé zemi stvořené fantazií. Člověk se mimovolně usmívá nad bobřím párem místních disidentů, jenž děti zasvětí do boje proti čarodějné uchvatitelce trůnu, a když pak sourozenci dostanou od tamního Santa Clause dárky – zbraně jako pro Jamese Bonda, rozezná výchovnou lekci proti alibistickému pacifismu.
Ale jak se popis pouti čtyř vyvolených spasitelů a jejich přátel za rozhodující bitvou se zlem rozlévá do šíře, tichý úsměv se mění v mechanický. Letopisy Narnie totiž charakterizuje jedno velké ano a spousta malých ale.
Tak třeba film je výtvarně náročný – ale nemá vlastní styl, onen do detailu vymyšlený, originální ráz jako Tolkienova Středozemě či školní svět Harryho Pottera v Bradavicích. Míchá prvky od antiky přes indiánky a andersenovskou pohádku o Kájovi a Gerdě až k Pánu prstenů.
Obsahuje výtečně natočené okamžiky jako nástup vlků či honičku na lámajících se krách – ale triky občas vypadají kašírovaně, byť s výjimkou lva Aslana, na jehož digitální hřívě si tvůrci opravdu dali záležet.
Některé působivé chvíle dávají zapomenout na dětského adresáta: třeba Aslanovo obětování doléhá na city až krutě a také závěrečná bitva s mírně nepřehlednou příslušností k "hodným" a "zlým" obsahuje velmi drsné výjevy – ale zároveň z dialogů prýští uhlazená, ušlechtile osvětová naučnost doporučené četby.
Menší děti se budou v Narnii cítit jako v ráji, neboť hrdinské kousky i královské pocty, na něž si rády hrají, tu v plném lesku absolvují jejich vrstevníci. Dospělí nejspíš usoudí, že to vůbec není špatné, ale málo osobité, uvnitř žánru snadno zaměnitelné a moderním humorem nepolíbené. Jako by režisér v úctě před klasikou zůstal skryt kdesi za keřem.
