Pořad Život se smrtí má zvláštní účinek: zároveň odrazuje i fascinuje. Nehledá filmařské okrasy ani levný ostych, zcela věcně a střízlivě jde rovnou k věci. Jen jeho hrdinové sami vědí, proč s natáčením souhlasili; divák se může dohadovat.
Podle režisérky Petry Všelichové jde o lidi, kteří už si na nic nemusí hrát a mohou být upřímní. Působí tak. Od první fáze křivdy "proč právě já?" došli k vědomí "proč ne zrovna já"; do obýváků přenášejí zneklidňující motiv "a co když i já?"
Hospic tu sehrává silnou roli vstřícným, ale neufňukaným zacházením dokazující, že rakovina neznamená obětovat malé radosti či humor. Muž si jde zaplavat, žena navštívit matku. A když stará paní naříká, že do domova důchodců nejde, že by tam umřela, dcera odvětí: "Tak to budeme dvě."
Po prvním dílu cyklus přesvědčuje uměřeností citu, na rozdíl od módy porodů v přímém přenosu nepase po dojímavé senzaci. Přesto ponechává otevřenou otázku, co vlastního nám ještě zbývá, když i umírání, nejsoukromější z lidských záležitostí, se stane předmětem kamer a peoplemetrů.
Má televize ukazovat umírání?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 23. března 2014. Anketa je uzavřena.
