Román Vraní ulice nám s dvanáctiletým zpožděním představuje autora z trochu jiné strany, než jsme byli zvyklí: ze jmenovaných románů je totiž relativně nejnormálnější, makabrózní prvky upomínající na raná díla Iana McEwana se tu vyskytují jen stopově, násilí je pomálu, zato humoru víc než dost.
Ačkoli někteří recenzenti pojímají Vraní ulici jako ságu tří generací rodiny McHoanů, přesnější je mluvit o bildungs-románu hlavního hrdiny knihy Prentice McHoana.
Příběh charakterizuje trojí hledání: hledání Boha, hledání lásky a hledání strýčka Roryho. Hledání Boha je Prenticovou reakcí na smrt jeho kamaráda Darrena Watta a zaviní ústřední konflikt celého díla, neboť Prenticův otec Kenneth jako zapřisáhlý ateista syna po příklonu k mystice zavrhne.
Neopětovaná láska mučí Prentice v podobě nádherné Verity Walkerové. A strýček Rory? Toho už od úvodní scény, kdy v krematoriu vinou neodstraněného kardiostimulátoru vybuchne v rakvi babička Margot, už šest let nikdo neviděl.
Neoficiálního pátrání po Roryho osudu se ujme právě Prentice a posléze odhalí indicie, které svědčí o temném rodinném pozadí celé věci.
Více prozrazovat netřeba, je však nutné vypíchnout, že Vraní ulice je z technického hlediska brilantně napsaný román, který nenásilně mapuje historické i třídní proměny skotské společnosti za posledních padesát let.
Nenudí a nepoučuje, jen nenápadně předkládá myšlenky a nechává na čtenáři, jak s nimi naloží. Postavy Vraní ulice jsou vykresleny tak plasticky a uvěřitelně, že na ně čtenář hned tak nezapomene.
Není divu, že BBC z románu udělala veleúspěšný čtyřhodinový seriál.
Tak jako každý Banksův román, klade i Vraní ulice na překladatele mimořádné nároky.
Matěj Turek se s většinou nástrah dokázal vypořádat poměrně dobře: skotský dialekt, pro který u nás neexistuje formální ekvivalent, přesvědčivě převádí obecnou češtinou, podařilo se mu vymyslet i většinu slovních hříček.
Jedním dechem však musíme dodat, že se dopouští řady banálních chyb. Že z agentky Micy Cheethamové udělal v poděkování Mica Cheethama, lze ještě pochopit, angličtina je v tomto ohledu zrádná; rezignovaný povzdech "what the hell" ("S tím nic nenaděláš...") však rozhodně nelze překládat naštvaným "je to na p...".
"Cloth rations" nejsou v poválečné Británii "příděly ošacení", ale lístky na šaty, Prentice také nepovažuje Salmana Rushdieho za "vyčuránka", nýbrž za rozumbradu ("smart Alec") a "proprietorial software" není "pochybnej software", ale vlastní operační systém.
Turek rovněž často sklouzává stylisticky níž, než je originál: suché konstatování "see you at thirteen hundred hours" ("sejdeme se v třináct nula nula") například překládá "nashle ve třináct děleno hajzlem".
A kdyby snad čtenář váhal nad poněkud kryptickou větou "kéž by to můj šátek pochopil a udělal z toho darebáka Isadoru Duncanovou", máme pro něj vysvětlení: z věty vypadlo klíčové sloveso "unravel" a neurčitý člen před Isadorou.
Prentice tedy nepoctivému nálezci šátku nepřeje změnu pohlaví, ale osud slavné tanečnice, jíž se dlouhý šátek zapletl do zadního kola kabrioletu a zlomil jí vaz.
To vše by se snad dalo odbýt poukazem, že jde o pár kazů na jinak dobré práci. Možná to tak je. Ale za těch bezmála 500 korun už mají čtenáři právo žádat bezvadný výrobek - obzvláště když originál je o 120 korun lacinější.
 Literatura (ilustrační foto) |
