Lear se samozřejmě v průběhu představení proměňuje a vyvíjí; zároveň ho Tříska od počátku důsledně pojímá jako skutečného starce. Nikoli ve smyslu vnějškové fyzické zchátralosti, to právě naopak - ale jako člověka, který se ve světě orientuje stále obtížněji a na nepředvídané změny situace nedokáže reagovat jinak než vztekem a dětinským vzdorem.
Dětinskost je vůbec v Třískově Learovi všudypřítomná: počínaje první scénou, v níž se nemůže dočkat, až své oblíbené dceři odkáže větší díl království než sestrám, přes překotné proklínání těch, kteří mu skutečně či domněle ukřivdili, až po ztišený nářek nad tělem zavražděné Kordélie v samém závěru. Jan Tříska i režisér Martin Huba mají zároveň dost sebevědomí i schopností na to, aby jejich Lear byl více než pouťovým vyvolávačem vlastního tragického osudu: tento král nevzbuzuje hrůzu a soucit velkolepostí svého pádu a ponížení, ale děsivě věrohodnou obyčejností a bezmocí, s níž je vystaven následkům vlastních omylů i chladné krutosti nejbližších.
Bylo by však hrubě nespravedlivé vydávat inscenaci Krále Leara za divadlo jednoho herce. Produkci Letních shakespearovských slavností se podařilo sestavit mimořádně kvalitní herecký tým nabitý osobnostmi, které byly viditelně ochotny podřídit vlastní ambice ve prospěch celku. Vedle dominujícího Jana Třísky se zpočátku nejvíc uplatní David Prachař ve vděčné roli filozofujícího šaška, hraného s vědoucí ironií a posmutnělým nadhledem.
William Shakespeare: | |
Překlad | Martin Hilský |
Režie | Martin Huba |
Hrají |
Jan Tříska |
Král Lear - premiéra | |
28. června 2002 |
Dramatičnost takto vypjatých scén vynikne tím spíše, že režie většinou volí velmi střídmé prostředky a neplýtvá efekty. Na vytvoření silné metafory běsnění živlů stačí zvuk hromu a několik balonků s vodou, které se rozprsknou na dláždění; obdobně nabírá řadu významů i hromada písku na jinak prázdné scéně. A stejným způsobem režisér Huba vede herce: věcnost a umírněnost nejenže pomáhá představiteli Leara, který není nucen spoluhráče „válcovat“ přehráváním, ale dává o to víc vyniknout i okamžikům, v nichž vzplanou emoce.
Letní shakespearovské slavnosti každoročně nabízejí divákům poměrně slušné divadelní menu. Letošní Král Lear však obvyklé meze prázdninově odpočinkového divadla dalece přesahuje. A není to jen nejlepší inscenace za dobu existence tohoto festivalu. I kdybychom odhlédli od triumfálního návratu Jana Třísky do českého divadla, pořád lze mluvit o představení, jakých se v průběhu sezony neobjevilo věru mnoho.