Triumfální divadelní návrat Jana Třísky

Očekávání provázející návrat jedné z legend českého divadla šedesátých let na tuzemské scény bylo značné - tím spíše, že obsazení Jana Třísky, kdysi slavného Romea, do „starcovské“ role Leara má v sobě dráždivou stopu hořké ironie. Případnou skepsi však rázně rozptýlí už první okamžiky představení. Když na nádvoří purkrabství Pražského hradu vstoupí král Lear, obhlédne scénu a beze slova začne na kamennou lavici sypat tři hromádky písku, je vše zřejmé i těm, kteří slavné Třískovy divadelní role na vlastní oči neviděli: charizmatu má tento herec na rozdávání.

Král Lear - foto 2 - Král Lear - Letní shakespearovské slavnosti 2002. | foto: LSS 2002

Lear se samozřejmě v průběhu představení proměňuje a vyvíjí; zároveň ho Tříska od počátku důsledně pojímá jako skutečného starce. Nikoli ve smyslu vnějškové fyzické zchátralosti, to právě naopak - ale jako člověka, který se ve světě orientuje stále obtížněji a na nepředvídané změny situace nedokáže reagovat jinak než vztekem a dětinským vzdorem.

Dětinskost je vůbec v Třískově Learovi všudypřítomná: počínaje první scénou, v níž se nemůže dočkat, až své oblíbené dceři odkáže větší díl království než sestrám, přes překotné proklínání těch, kteří mu skutečně či domněle ukřivdili, až po ztišený nářek nad tělem zavražděné Kordélie v samém závěru. Jan Tříska i režisér Martin Huba mají zároveň dost sebevědomí i schopností na to, aby jejich Lear byl více než pouťovým vyvolávačem vlastního tragického osudu: tento král nevzbuzuje hrůzu a soucit velkolepostí svého pádu a ponížení, ale děsivě věrohodnou obyčejností a bezmocí, s níž je vystaven následkům vlastních omylů i chladné krutosti nejbližších.

Bylo by však hrubě nespravedlivé vydávat inscenaci Krále Leara za divadlo jednoho herce. Produkci Letních shakespearovských slavností se podařilo sestavit mimořádně kvalitní herecký tým nabitý osobnostmi, které byly viditelně ochotny podřídit vlastní ambice ve prospěch celku. Vedle dominujícího Jana Třísky se zpočátku nejvíc uplatní David Prachař ve vděčné roli filozofujícího šaška, hraného s vědoucí ironií a posmutnělým nadhledem.

William Shakespeare: Král Lear Letní shakespearovské slavnosti nádvoří Nejvyššího purkrabství Pražského hradu
Překlad	Martin Hilský
Režie	Martin Huba
Hrají	Jan Tříska Jiří Langmajer Linda Rybová Jan Kačer Jitka Schneiderová
Král Lear - premiéra
28. června 2002

Výborně tak připraví půdu pro prudký a kontrastní nástup druhého šaška hry: „skutečného“ šílence Toma. K působivému sólu expresivního Jiřího Langmajera se po chvíli přidává i hlavní protagonista a výstup, v němž se oba muži svléknou do naha a nesmyslně křepčí po scéně, je jedním z nejsilnějších momentů inscenace. Je skoro stydno se v tu chvíli dívat - hlouběji už kdysi všemocný král klesnout nemůže.

Dramatičnost takto vypjatých scén vynikne tím spíše, že režie většinou volí velmi střídmé prostředky a neplýtvá efekty. Na vytvoření silné metafory běsnění živlů stačí zvuk hromu a několik balonků s vodou, které se rozprsknou na dláždění; obdobně nabírá řadu významů i hromada písku na jinak prázdné scéně. A stejným způsobem režisér Huba vede herce: věcnost a umírněnost nejenže pomáhá představiteli Leara, který není nucen spoluhráče „válcovat“ přehráváním, ale dává o to víc vyniknout i okamžikům, v nichž vzplanou emoce.

Letní shakespearovské slavnosti každoročně nabízejí divákům poměrně slušné divadelní menu. Letošní Král Lear však obvyklé meze prázdninově odpočinkového divadla dalece přesahuje. A není to jen nejlepší inscenace za dobu existence tohoto festivalu. I kdybychom odhlédli od triumfálního návratu Jana Třísky do českého divadla, pořád lze mluvit o představení, jakých se v průběhu sezony neobjevilo věru mnoho.