Milostný příběh, inspirovaný středověkým rytířským eposem, do nějž Wagner patrně promítl i vlastní toužení po manželce svého přítele Wesendoncka Mathildě, umístil filmový a divadelní režisér Mariusz Treliński na moderní bitevní loď, respektive do jejích útrob. Při předehře se do bolestného „tristanovského akordu“, jenž se stal symbolem Wagnerova zásadního vlivu na dějiny hudby, ze tmy vynoří obrazovka radaru, na níž se pak objeví loď nořící se do vodních vln. To je samo o sobě působivé a jako úvod filmové romance, jejíž soundtrack využívá Wagnerovy hudební motivy, by to nejspíš obstálo.
Jenže se hraje Wagnerova opera. Její první dějství skladatel skutečně zasadil na loď, navíc žádná inscenace nemusí striktně dodržovat popisnou dekorativnost podle starých obrazů. Měla by ale být v souladu s libretem a vzít na vědomí, že historická metafora jako umělecký prostředek k vyjádření pocitů současníka může paradoxně ztratit sílu právě tehdy, je-li nahrazena polopatickým soudobým realismem. Ono si totiž nelze nepoložit otázky, jako třeba: Proč král Marke (u Trelińského vojenský diktátor v bílé uniformě), jemuž Tristan veze nevěstu Isoldu, nechá dámu trmácet se lodí a nepošle pro ni soukromé letadlo? Proč Isolda zpívá o tom, že v hlavě svého snoubence, jehož Tristan zabil, našla kus meče, zatímco na jevišti Tristan spoutaného nešťastníka názorně zastřelí? Proč Tristan sděluje, že musí držet kormidlo, když má atraktivně blikající elektronický navigační systém?
Richard Wagner: Tristan a IsoldaPřímý přenos z Metropolitní opery Kino Světozor, 8.října 2016 |
Režisér navíc přidal postavu malého chlapce, což je otlučená berlička využívaná mnoha režiséry, jež by se dala nazvat „hrdinova traumata“. Zdá se totiž, že Tristan, jenž si v průběhu inscenace často hraje se zapalovačem, jako dítě podpálil dům. Tato přidaná dějová linie ale nemá nic společného s Wagnerovou hudební básní, zkoncentrovanou toliko a jedině na vše pohlcující vášeň, z níž jediným východiskem je smrt. Velká milostná scéna zavede Tristana s Isoldou i do skladiště barelů s jakousi nebezpečnou látkou, což by bylo zajímavé východisko pro nějakou akční scénu ve filmovém thrilleru. I jiné scény a projekce měly samy o sobě – možná spíš v hledišti divadla než kina – jistou divadelní působivost, propast mezi Wagnerovým originálem a režisérovou obrazností ale nepřekonávají a dramatický účinek jen snižují.
Aspoň mají zpěváky
Pořád se zkrátka vnucoval dojem, že Treliński by rád natočil moderně temnou filmovou verzi Tristana s akčními momenty, ale do cesty se mu staví básnivý a pomalý Wagner. A také wagnerovští pěvci, kteří k těmto vražedným partům většinou dozrají až tehdy, kdy už nejsou nejmladší a často ani nejútlejší. Jejich herecké vedení bylo víceméně konvenční, stejná gesta mohli dělat i ve středověkých hábitech. Treliński v minulé sezoně kinopřenosů zaujal originálním ztvárněním Čajkovského Jolanty a především Bartókovy jednoaktovky Modrovousův hrad, ale Tristan se mu nepovedl. Je také smutné, že už i Metropolitní opera podléhá pokušení modernizovat opery bez ohledu na textové a hudební souvislosti.
Může se ale pořád opřít o špičkové pěvecké výkony. Švédská sopranistka Nina Stemme zpívala Isoldu bezvadně, svým mohutným, suverénně vedeným hlasem stupňovala výkon až k závěrečné „Liebestod“ neboli smrti z lásky. Možná je ale v jejím zpěvu víc atletiky než krásy... To australský tenorista Stuart Skelton má hlas, který je robustní, ale také zajímavý barvou. Navíc vydržel Tristana až do konce zpívat a nepřejít do řevu, což zvláště ve scéně divokých horečnatých halucinací smrtelně raněného hrdiny je úctyhodný výkon. Snad ještě atraktivnější odstíny (a také trochu měkčí němčinu) vnesli do Wagnera dva ruští pěvci – mezzosopranistka Jekatěrina Gubanova jako Isoldina družka Brangäne a barytonista Jevgenij Nikitin jako Tristanův přítel Kurwenal. Nejen sametový hlas, ale i pregnantní deklamaci předvedl německý basista René Pape v dlouhém monologu zoufalého krále Marka, jenž netuší nic o vypitém nápoji lásky a obviňuje Tristana ze zrady.
Určitě se dalo závidět divákům v divadle, kteří mohli naživo slyšet orchestr pod taktovkou Sira Simona Rattlea. Ten v přestávkovém rozhovoru mimo jiné prozradil, že studoval z partitury, jež kdysi patřila Gustavu Mahlerovi a inspiroval se jeho poznámkami. I přes reproduktory se dalo tušit, že to musela být vášnivá, ale i citlivě přednášená hudební báseň.
Celkově vzato si ale nešlo nevzpomenout na inscenaci Tristana a Isoldy v pražském Národním divadle v devadesátých letech. Režisér J.A.Pitínský ji tehdy rozhodně nepojal nijak staromódně, ale přitom s fantazií, jež nepřekážela Wagnerovi a současně upoutávala dnešního diváka. Takže jde to.
