Čím vás oslovila nabídka hrát Krále Leara? JAN TŘÍSKA Divadelní, filmový a televizní herec. Narodil se 4. 11. 1936. Hned po absolutoriu DAMU v roce 1959 jej Otomar Krejča přijal do Národního divadla. Odtud přešel s Krejčou do nově založeného Divadla Za branou. Po likvidaci tohoto divadla v 70. letech působil v Městských divadlech pražských. Jako filmový herec debutoval ve snímku Váhavý střelec. Od roku 1977 žije a pracuje v USA. V 90. letech hrál v českých filmech Obecná škola a Řád.
Král Lear není z rolí, o kterých se dá říct, že vás osloví. Tahle role je jako velký balvan, překážka na vaší cestě. Je to výzva, hozená rukavice. A pokud jsou okolnosti jen trochu příznivé, musíte ji zvednout. Když je vám pětadvacet, nemůžete odmítnout Romea. Když je vám o deset let víc, nemůžete odmítnout Hamleta. A když je vám tolik, kolik je mně, nemůžete se vyhnout Learovi.
Na americkém systému hraní v sériích vám prý nejvíce vyhovuje fakt, že se člověk koncentruje na jedinou roli. Jak se vyrovnáváte s tím, že v Česku momentálně vedle zkoušek Krále Leara také natáčíte film Želary?
Musím tuto informaci poopravit - během zkoušení Leara mám pouze jediný natáčecí den. Vždycky se soustředím jen na jednu práci. Ale to, že moji kolegové odbíhají, nesu dost těžce.
A také prý nemáte rád, když režisér na zkouškách na herce vychrlí několikahodinový monolog o tom, jak budou hru hrát. Jak se vám spolupracuje s Martinem Hubou?
Je to jeden z nejlepších režisérů, s jakými jsem zatím pracoval. A to jsem měl štěstí na osobnosti jako Andrej Serban, Peter Sellars, John Frankenheimer, Peter Brook, Otomar Krejča... Huba je báječný! Dokonale připravený, koncepci má zakódovanou v sobě. Sám je znamenitý herec, takže zná proces tvorby z obou stran. Málokterý režisér rozumí hercům tak jako on.
Shakespeara jste hrál v originále, v alžbětinské angličtině. Nepřijde vám teď čeština nepřesná, nebo dokonce chudá?
Vůbec ne - my hrajeme Leara v překladu Martina Hilského, který je znamenitý. Naopak mám pocit, že současné překlady Shakespeara do češtiny jsou mu prospěšné, neboť jeho hry aktualizují.
Velkým zážitkem pro kulturní veřejnost bylo v šedesátých letech hostování souboru světoznámého režiséra Petera Brooka, který přivezl do Prahy právě Krále Leara. V publiku jste seděl tenkrát také vy. Ovlivnilo vás Brookovo pojetí této postavy?
Už si na to moc nepamatuji - kromě pár záblesků; utkvěly mi třeba kostýmy a scéna z kůže. Když je vám dvacet čtyři let, tak se o Krále Leara do hloubky nezajímáte. Dokonce i před pár lety bych stěží šel do knihovny a četl si právě tuhle hru. Navíc Král Lear není zvlášť vzrušující čtení. Ta hra totiž rozkvete až na jevišti, ožívá v ústech herců. Tohle je objev Martina Huby. Řekl, že to, co se v Learovi jeví jako příliš literární, je na divadle ohromně živé a konkrétní.
Ví se o vás i to, že nemáte rád sentiment, nerad se ohlížíte dozadu. Raději jdete stále kupředu. To jste se naučil v Americe, nebo jste byl takový odjakživa?
Víte, že nevím? Nikdy jsem si neschovával žádné memorabilias. To ovšem neznamená, že nemám dobrou paměť. Naopak. A to nejen tu mechanickou. Ta je u hereckého povolání nutností: když v Americe neumíte na první zkoušce dokonale text, okamžitě dostanete výpověď. Ale herectví nečerpá jen z mechanické paměti, nýbrž především z té pocitové - do ní patří zážitky z dětství, vzpomínky. Není pravda, že od sebe minulost odstrkávám a nechci vzpomínat na dobu, kterou jsem prožil v téhle zemi, nebo na role, které jsem tady hrál. Ale připadal bych si směšný, kdybych pořád dokola opakoval: Já jsem hrál Romea - to bylo kultovní představení! Všichni tu Krejčovu inscenaci v Národním chtěli vidět, holky mi psaly zamilovaný dopisy. To vás nikam nedovede. Žít ze vzpomínek nelze. V Americe se říká: jste akorát tak dobrý, jak dobrý byl váš poslední film. Na to, co jste natočil předtím, se nikdo neptá. Stejně tak nikoho nezajímá, jaké role jste hrál v roce 1965!
Režisér Otomar Krejča vás v 60. letech proslavil. Ctil jste ho jako jasnou autoritu, anebo jste byli i přátelé?
Vztah s Krejčou se vyvíjel. Nejdřív jsem do něj byl vyloženě zamilovaný, byl něco jako Bůh. To bylo v době, kdy si mě ještě jako studenta vybral do malé roličky v Hrubínově Srpnové neděli. Když šéfoval v Národním divadle, měl jsem ho za nezpochybnitelnou autoritu. Postupem času se ten vztah vyvinul v přátelství. O Krejčovi si ale nedělejte iluze. Vyžadoval přesnost, ale sám chodil pozdě. Nebyl lajdák - naopak. Ale protože toho chtěl stihnout moc, nestíhal nakonec nic. Pracoval totiž dlouho do noci, ráno se pozdě vzbudil, zmeškal první schůzku, přišel na ni pozdě, a tak se mu posunoval celý program, až z toho zase byly čtyři hodiny ráno.
Nemáte prý žádné vysněné role. Nesníte ani o osobnostech, s nimiž byste ještě chtěl spolupracovat?
Nemám sny. A i kdybych je měl, nebylo by mi to nic platné. Nabídka a poptávka probíhá v místě a čase a vy na ni nemáte žádný vliv. A pokud ano, pak beztak zcela nepatrný. Největší roli totiž hraje náhoda. Ale to platí nejen v herectví - tak je tomu v celém životě.
 Jan Tříska na pražském letišti. |
 |
 |
 Moderátor Jaroslav Dušek (vlevo) a herec Jan Tříska na zkoušce slavnostního vyhlášení filmových cen Český lev v pražské Lucerně. Tříska, který do Prahy přiletěl přímo z natáčení v Kanadě, předá jednu z křišťálových sošek. |
 Jan Tříska na zkoušce předávání Českých lvů. |
 Jan Tříska |
