James Morrison

James Morrison | foto: Universal Music

„Tři tenoři“ v zajetí soulu, europopu i afrolatiny

Pod pojmem zpěvák popmusic si každý představí něco jiného. Spoustu námětů k přemítání poskytují aktuální alba Jamese Morrisona, Ronana Keatinga a Richarda Bony.

Společného tito zpěváci nemají nic kromě pohlaví.

JAMES MORRISON:
Undiscovered

Polydor/Universal Music
délka CD: 44:02
Nej skladby: Under The Influence, Call The Police, If The Rain Must Fall

Hodnocení iDNES.cz: 70%

Velice sympatický nováček na hudební scéně se jmenuje James Morrison (nezaměňujme s Jamesem Douglasem Morrisonem, známějším jako Jim...), který debutuje albem Undiscovered.

I když bych s označením "nový Otis Redding", kterého jsou nejrůznější promomateriály plné, trochu brzdil, rozhodně zpěvákovi nelze upřít výborný soulový projev, hezky "zdravě-nezdravý hlas" ani autorský talent.

Je zvlášť zajímavé, že v době, kdy názvy klasických hudebních stylů dostaly zcela jiný obsah než měly (rhythm´n´blues je příkladem za všechny), u Morrisona je soul opravdu soulem.

Není divu, že oslavná slova, která na jeho adresu proslovil nejslavnější soulový producent šedesátých let Jerry Wexler, mají na Morrisonových webových stránkách čestné místo.

Přitom ale nepůsobí Morrisonovy písničky - stejně jako třeba v případě Joss Stone - nikterak zastarale, jako muzeální revival starého stylu, a to přesto, že tu citelně chybí aspoň jedna pořádná vypalovačka. Že by se blížila další z "nových vln"?

RONAN KEATING:
Bring You Home

Polydor/Universal Music
délka CD 49:02
Nej skladby: All Over Again, Superman, (We Just Need) Time

Hodnocení iDNES.cz: 30%

Stejně jako James Morrison, i Ronan Keating na albu Bring You Home představuje starý hudební styl, na rozdíl od Morrisonova soulu je zvláštní odnož středního proudu, které se tuším říkalo "europop" (nahalená akustická kytara, fanfárovité klávesy, sladké smyčce), skutečně out of time.

Někdejší člen chlapeckých Boyzone je asi na sólové dráze vcelku úspěšný, je ale otázka díky čemu. Osobně bych to viděl jednak na sex-appeal (ten bohužel nemohu dost dobře posoudit) a za druhé na silné (a trošku tuctové) melodie, ty Keatingovi nelze upřít.

Zřejmě je pro určitou kategorii posluchačů důležité si především písničky zapamatovat. Neřeší, jak znějí v "detailech", jak je vystavěno celé album. Tady jsou ty balady, maximálně střední tempa, následující stereotypně po sobě, skutečně nekonečná.

RICHARD BONA: Tiki
Universal Music
délka CD 52:20
Nej skladby: Dipama, Esoka Bulu, Manyaka O Brazil

Hodnocení iDNES.cz: 80%

Kamerunec Richard Bona, žijící v současné době v Americe, se do téhle společnosti nehodí jen zdánlivě. Je uznávanou celebritou jazzového světa, spolupracuje s dalšími velkými hvězdami tohoto žánru. Jeho sólová alba jsou ale svým způsobem také "pop". A to pop vynikající. Platí to i pro aktuální Tiki.

Bona má velkou výhodu, že je vynikající multiinstrumentalista (zejména baskytarista) i producent, takže si může hudbu sám střihnout sobě na míru. Jeho další plus je absolutní pěvecká osobitost: Bonovu fistuli poznáte po pár vteřinách, i když vás vzbudí ve čtyři ráno.

A Bonova výhoda do třetice: je to umělec zcela bez stylových zábran. Pro album Tiki je příznačný vliv latinských rytmů - jeho část se ostatně nahrávala přímo v Riu de Janeiru za spoluúčasti tamních muzikantů. A ten paradox, že sambu zpívá Bona africkým nářečím je jen zdánlivý: takový je prostě hlas současné "globální vesnice".

A dobrá zpráva nakonec: do téhle "Bonovy vesnice" můžeme v nejbližších dnech osobně zaskočit: se svou kapelou zahraje 21. října v Hradci Králové na festivalu Jazz Goes To Town, den poté v pražském Lucerna Music Baru a 23. října v ostravském klubu Parník.