Diplomatický poměr Československa a Vatikánu byl přerušen na jaře 1950 a celá 50. léta zůstal na bodu mrazu. Oteplení přišlo v době pontifikátů papežů Jana XXIII. (1958-63) a Pavla VI. (1963-78). Ti v rámci politiky otevírání církve světu usilovali o zlepšení kontaktů a zahájili jednání s Moskvou a jejími satelity. Zrodila se takzvaná vatikánská východní politika, dodnes vyvolávající kontroverzní reakce: jedni ji zatracují jako handlování, druzí oceňují její podíl na pádu železné opony. Výše zmíněné knihy se dotýkají právě interpretace této politiky.
H u s á k s e n e b a v i l
Karel Kaplan (nar. 1928), který se dlouhodobě a soustavně věnuje mapování vztahu církve a státu, vydal studii a připojenou edici dokumentů nazvané Těžká cesta: spor Československa s Vatikánem 1963-1973. Publikace se týká zejména jednání o osudu internovaného pražského arcibiskupa Josefa Berana a jeho vycestování do Říma v roce 1965 a pak také otázek spojených se jmenováním biskupů v první polovině 70. let.
Nejobsáhleji je vývoj vztahů Československa a papežské diplomacie zpracován v monografii historika Jaroslava Cuhry (1972), jenž sleduje období od pražského jara 1968 až do pádu totalitní moci. Kniha představuje důležitý počin i z hlediska zpracování jednoho z dosud nepříliš analyzovaných aspektů normalizace.
Autor připomíná, že základní linii vztahů husákovského dvacetiletí udával fakt, že komunistické vedení nejevilo - například na rozdíl od Polska a Maďarska - nejmenší chuť ke kompromisům. Od počátku 70. let jednání nabrala fádní průběh: představitelé Vatikánu navrhovali konkrétní kroky ke zlepšení pozice katolické církve, režim je okamžitě smetl ze stolu. Nepodařilo se prosadit ani důstojnější charakter oslav milénia existence pražské diecéze v roce 1973, ani nově obsadit diecéze lidmi nezkompromitovanými spoluprací s komunisty.
Bouři do stojatých vod v roce 1978 vnesl nástup polského kardinála Karola Wojtyly (papeže Jana Pavla II.), spojený s razantnějšími kroky papežské zahraniční politiky. Za výrazný obrat v rámci vývoje v Československu považuje Cuhra rozhodnutí Vatikánu zakázat na jaře 1982 činnost kolaborantské kněžské organizace Pacem in terris, což vyvolalo pozdvižení v bolševické verchušce. Nejistotu funkcionářů dokládá autor mimo jiné výhrůžkami ministra kultury Klusáka, že se „dělnická třída znovu rozmáchne“.
Od poloviny 80. let se díky podpoře, již ve vatikánské politice vnímaly církevní kruhy kritické vůči režimu, katolicismus stal důležitou součástí opozičního proudu, což přimělo komunistický režim k určitým ústupkům v závěru jeho vlády (kupříkladu v obsazení diecézí). Význam Cuhrovy knihy spočívá v rozsáhlém využití dosud nepoužitých archivních materiálů. Na solidním pramenném základě přesně interpretuje jak vatikánské aktivity, tak poměry ve státním a stranickém aparátu.
B y l o t o u m ě n í m o ž n é h o
K doplnění českého pohledu slouží paměti očitého svědka vzpomenutých jednání Agostina Casaroliho (1914-98), od 60. let nejbližšího spolupracovníka papežů, od roku 1979 také státního sekretáře, tedy neoficiálního vatikánského ministra zahraničí. Casaroli se věnoval diplomatickým aktivitám v zemích střední a východní Evropy. Své vzpomínky evidentně psal s cílem vyvrátit otazníky, které praktiky vatikánských úředníků vyvolávaly. Proto se snaží prezentovat svou činnost jako umění možného, které mělo za cíl především pomoci zmírnit rozsah perzekuce.
Casaroli diferencuje ve srovnání přístupu k církevní otázce podle jednotlivých komunistických zemí. Velký podíl zaujímá u Casaroliho hodnocení situace v Maďarsku, kde se angažoval při zprostředkování odchodu tamního kardinála Mindszentyho do rakouského exilu. Společně s Cuhrou se shoduje v tom, že s československou vládou byla jednání nejobtížnější.
Z Casaroliho pamětí tak vysvítá, že důležitým předpokladem úspěšnosti vatikánské diplomacie byla míra opory, jakou mohla církev najít v okolním prostředí. Komunistická moc v ČSSR sice pokládala církev za důležitého oponenta, avšak sama církev přes nezpochybnitelnou roli v antikomunistickém odporu neměla v české společnosti takovou váhu jako třeba v Polsku.
Ze všech tří knih vyplývá, že jednoznačného rozřešení vatikánské východní politiky se v blízké budoucnosti stěží dočkáme. Vztah Vatikánu k sovětským satelitům včetně Československa byl často plný tápání, slepých uliček i vyloženě nešťastných kroků. Současně je z něho patrný respekt k lidským právům a tendence poukazovat přes diplomatickou vstřícnost na nezákonnosti komunistických praktik.
|
Karel Kaplan - Těžká cesta: spor Československa s Vatikánem 1963-1973 |
|
CDK, Brno 2001, 177 stran, náklad neuveden, cena 159 korun |
|
Jaroslav Cuhra: Československo-vatikánská jednání 1968-1989 |
|
Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2001 (fakticky vyšlo 2002), náklad a cena neuvedeny |
|
Agostino Casaroli: Trýzeň trpělivosti. Svatý stolec a komunistické země (1963-1989) |
|
Přeložil Josef Maria. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001, 306 stran, náklad neuveden, cena 269 korun |
