V nominacích na ceny české kritiky pojmenované po režiséru Alfrédu Radokovi se Divadlo v Dlouhé objevovalo takřka rok co rok, aby v konečném zúčtování odcházelo s prázdnou.
Až v sobotu v Divadle na Vinohradech proměnilo všechny tři nominace: vavřínový lístek pro nejlepšího herce si odnesl Jan Vondráček za titulní úlohu v Goldoniho komedii Lhář, cenu v ženské kategorii získala Jaroslava Pokorná, kterou kritika ocenila za postavu čtrnáctileté Hedviky v Ibsenově Divoké kachně, herečce věkově vzdálené více než dvěma generacemi.
Pokorná také přiznala, že byla přesvědčená, že se při čtení obsazení musela přehlédnout. Pak si uvědomila výhodu, že dívenku může hrát s odstupem i s vědomím křivd, kterých se rodiče na dětech dopouštějí.
Stabilní úroveň
Nakonec si Divadlo v Dlouhé zaslouženě připsalo titul Divadlo roku: kvalita souboru i inscenací má již několik let nekolísavou úroveň. „Bereme to jako dárek k desátému výročí. Letos nás navíc čeká transformace, a tak doufám, že ocenění třeba pomůže při rozhodování, jaké si zasloužíme granty,“ plánovala ředitelka divadla Daniela Šálková.
S trochou nadsázky lze také říci, že ceny Alfréda Radoka potvrdily stálou prostupnost mezi českou a slovenskou kulturou. Zatímco slovenskou cenu kritiky, Dosku, za nejlepší režii získal na podzim český režisér J. A. Pitínský, vavřínovým věncem pro nejlepšího režiséra a inscenaci ověnčili „Radoci“ Slováka žijícího v Praze, Viliama Dočolomanského.
Trofej Dočolomanskému a jeho nezávislému souboru Farma v jeskyni připadla za inscenaci Sclavi/Emigrantova píseň, která vznikla studiem starých rusínských písní i zkoumáním fenoménu vykořeněnosti slovanských emigrantů-gastarbeitrů.
Jazyk plný emocí
„Radoka“ tak navíc poprvé vyhrál jiný typ divadla, než jakým je „klasické“ činoherní nebo operní představení. Dočolomanského inscenace s důrazem na pohyb a zpěv promlouvají k divákovi jiným, emocionálním jazykem.
I díky tomu je Farma v jeskyni častěji na cestách než v Praze: letos se například chystá na jednu z nejznámějších divadelních přehlídek vůbec, na edinburský Fringe festival.
Hlavní letošní novinkou byl přímý přenos ceremoniálu, který se snažil dodat cenám mediálního lesku diváckou esemeskovací soutěží. Švihu večera měl navíc napomáhat rytmus samby, v němž úder bubnu utínal děkovnou řeč laureátů.
Diváci u televizních obrazovek však měli proti publiku zpola zaplněného Divadla na Vinohradech výhodu: zmateně působící přenos, který podpořil představu divadelní kritiky jako nesrozumitelného a podivínského světa, mohli přepnout.
