Třetí přání je jako zdlouhavý labyrint

Při vyslovení jména amerického spisovatele Roberta Fulghuma se českému čtenáři nejspíš vybaví tenké knížky plné postřehů o životě. Fulghum sloužil 22 let jako pastor unitariánské církve a svou zkušenost s lidskými osudy dokázal ve svých dílech přetavit do vtipných a přitom trefných rad.

Nyní se na pultech objevuje kniha podstatně objemnější: Třetí přání je dílo, které Fulghum psal dlouhá léta a které, řečeno jeho vlastními slovy, psal tak, aby si jej sám rád přečetl.

V románu sledujeme osudy tří hlavních hrdinů: Maxe-Pola Millaye, jemuž zemřela žena a on se vydal hledat útěchu do Evropy, Alexe Evanse, Kréťana s anglickým jménem, pasem i domovem, a tajemné Alice O'Reileyové, Američanky s bílými vlasy.

Na počátku románu souhlasí Alice s tím, že bude sledovat Max-Polovy činy a myšlenky, že se stane svědkyní jeho života. Na oplátku učiní Max-Pol totéž pro Alici. A tak jí píše deník z Kréty, kde se ve svém evropském vyhnanství usadil, jednotlivé kapitoly adresuje pokaždé jiné osobě (za exotickými jmény se ovšem vždy skrývá Alice). Alice mu zase posílá krabice plné nejrůznějších předmětů a dopisů.

Do jejich životů vstupuje Alex, takřka osmdesátiletý milovník nonsensové poezie Edwarda Leara, který občas nosí červený šaškovský nos a snaží se, aby jej smrt jen tak nedostihla.

Osudy všech tří protagonistů se neustále proplétají a doplňují, sobě navzájem jsou si všichni tři svědky. Kniha nemá jen jednoho vypravěče - události vnímáme očima Maxe-Pola a jeho Krétské kroniky či skrze Aliciny předměty a nákresy.

Děj se neustále přelévá z jedné země do druhé: společně s hlavními hrdiny jsme jednou uprostřed rozvalin starověké krétské kultury, poté se přesuneme do zahrady v Giverny, v níž žil a maloval Claude Monet; jezdíme vlaky z Madridu do Barcelony a z Paříže do Londýna, létáme letadly z Evropy do Ameriky, plavíme se lodí po oxfordském vodním kanálu.

Všude jsme svědky toho, jak se životy a myšlenky Alexe, Maxe-Pola a Alice sice komplikovaně, přesto však neodvratně přibližují. Román má strukturu podobnou labyrintu: k tomu, aby člověk došel k cíli, musí absolvovat dlouhou a klikatou cestu.
A právě v tom tkví háček. Vášeň pro labyrinty zdědil Fulghum po argentinském spisovateli Jorgem Luisi Borgesovi a po Paulovi Coelhovi.

S brazilským mágem jej také pojí snaha nabídnout v životních osudech hlavních hrdinů nějakou záhadu. Ve Fulghumově románu jde o to mít Svědka: to je totiž podle autora ono třetí přání, které by většina lidí vyslovila, kdyby jim zlatá rybka dala možnost výběru.

Avšak mystický rozměr, pokud se dostatečně neopírá o mýtus, sám o sobě neobstojí, jakkoli svůdný by mohl být. K tomu má Fulghum jako mnoho dalších amerických spisovatelů sklon k nadměrnému vysvětlování evropských historických a geografických souvislostí.

To je možná potřeba pro zámořské čtenáře, kteří nejsou s realitou našeho kontinentu příliš obeznámeni, pro Evropany však takové exkurzy působí leckdy rušivě. Občas je Fulghum v datech dosti velkorysý: například oxfordské Ashmoleovo muzeum nebylo založeno počátkem 17. století, jak tvrdí autor, ale přesně roku 1683.

Čeští čtenáři však na známé jméno rádi slyší: Třetí přání se stalo hitem předvánoční sezony a z pultů knihkupectví už zmizely tisíce výtisků. Možná díky popularitě, které v českých zemích Robert Fulghum požívá, se autor odhodlal k netradičnímu kroku. Možnost přečíst si jeho román totiž mají pouze Češi, anglický originál ve Spojených státech doposud nevyšel. I přesto se už chystá pokračování, v nichž osudy Maxe-Pola, Alice i Alexe dojdou ke konci.