„Doufám, že pro diváky je to film příjemný, ale já si u něj rozhodně neodpočinul. Jak taky v zemi, kde je minus patnáct stupňů, oklopen třemi tisíci statistů, kteří mluví jen rumunsky, a osamocen se svou představou. Neboť režisér je vždycky sám,“ prohlásil tvůrce, který v Cannes sbíral ceny už za filmy Latcho Drom či Exil a v Česku se proslavil hlavně snímkem Gadžo Dilo.
V Transylvanii, jež do českých kin vstoupí ve čtvrtek, se Gatlif opět věnuje romské tematice, výjimečně však příběh nestaví kolem muže, nýbrž ženy.
„Chtěl jsem mluvit o lásce, bolesti, rozchodu a znovuzrození; k tomu jsem potřeboval dívku. Když jsem sledoval její cestu - všechny mé filmy začínají odjezdem coby startem ozdravného procesu, zjistil jsem, že to vůbec není totéž jako u muže. Ta pomyslná černá díra je stejná, ale hloubka prožitku se liší. I proto, že na konci je dítě,“ shrnul příběh těhotné ženy.
Ta přijíždí z Francie do Rumunska hledat otce svého dítěte, romského hudebníka, a po deziluzi se vydá neznámým krajem na samotářskou pouť, kde potká nevšedního ochránce.
Jakkoli věrně působí výjevy z transylvánských osad, Gatlif se dušuje, že nejde o dokument.
„Já záběry nekradu, já je vytvářím. Všechno jsme připravili, aranžovali, vyrobili přímo pro film. I lidový mumraj, tamní náboženský svátek, včetně masek, i hudbu, jež je páteří mých filmů,“ vykládá režisér.
V místním folkloru hledal jen inspiraci, filmovou hudbu však napsal předem spolu s Delphine Mantouletovou, až dodatečně ji přizpůsobil speciálním nástrojům a muzikantům z Rumunska. „Nejdřív se partituru naučili, a když ji zvládli, řekl jsem jim, ať ji zahrají po svém.“
Romance plná tance vznikla za dva miliony eur, necelých šedesát milionů korun. „Ve Francii se rodí i filmy za půl milionu eur, ale na druhé straně snímky za pětadvacet milionů eur. Jak je utratí? Všechny herecké hvězdy dostanou po milionu, milion si vezme režisér, producent i banka, která poskytla úvěr, takže nakonec ten film sám o sobě stojí dva miliony - jako můj,“ směje se Gatlif.
„Například představitelka hlavní role v Transylvanii dostala jen třicet tisíc eur. To je až komunistické - odpusťte, že právě v Česku používám tohle slovo,“ usmívá se režisér, který se považuje za „dítě“ Miloše Formana, Jana Němce a celé generace české a francouzské nové vlny. „Díky jim teď mohu i já dělat autorské angažované filmy. Kdyby zmizely, byl bych moc smutný - a nebo bych utekl do světa hudby, kde umím být taky šťastný.“
