Toskánské věže se odehrávají v Itálii čtrnáctého století. V době, která dá vzniknout renesanci, zároveň však není připravena uznat svobodnou vůli ženy, která se chce stát malířkou. Právě to je sen hlavní hrdinky románu Sofie. Touží vystoupit ze stínu svého ješitného a odpudivého manžela, kterému navíc nedokáže dát jím vytouženého potomka, a stát se věhlasnou umělkyní.
Zlom přichází ve chvíli, kdy Sofiin otec těsně před smrtí vysloví přání, aby se vzdala svého nudného a nezajímavého života a ukázala světu svůj talent. A tak se Sofia vydává na cestu z domovského San Gimignana do Sieny v přestrojení za otrhaného mládence, který žádá o práci u tamního mistra.
Toskánské věžeCarol M. Cramová Jota, 2017, 376 stran |
Cramová vzala práci na románu velmi poctivě. Už po přečtení několika prvních stran lze vytušit, že autorka zná dobu i místo, o nichž píše. V jednom z rozhovorů dokonce přiznala, že při psaní u sebe měla maketu San Gimignana a přesně si představovala, jak se Sofia prochází po ulicích. Kromě toho dala spisovatelka celý román k posvěcení také odborníkům z univerzity ve Vancouveru.
Pokud se však prostředí středověké Itálie povedlo Cramové vykreslit dobře, tak postavy, respektive hlavní hrdinka je věc, na které celý příběh pokulhává. Autorka vymodelovala ženu, která se sice touží vymanit ze spárů své doby, není však připravená převzít zodpovědnost za své činy. Než by tak učinila, raději si vše zdůvodní vinou druhé nebo třetí strany. Když se tato situace v příběhu několikrát opakuje, začíná to být pro čtenáře otravné.
Ne snad, že by bylo neuvěřitelné si Sofii představit ve skutečném životě. Pokud však spisovatel historické fikce předkládá čtenáři příběh, který je postaven na protikladu dobra a zla, tedy touze jedné ženy žít svůj sen a neúprosné historické etapě, bylo by dobré tak koncipovat i postavy. Jenže to dobro v románu chybí a čtenář až do konce marně hledá jeho nositele.
