Děj slavného krváku o zpěvačce Florii Tosce, malíři Cavaradossim a chlípném policejním řediteli Scarpiovi, který chce malíře popravit a Tosku mít pro sebe, zná snad každý průměrně informovaný operní divák.
Odehrává se roku 1800 v Římě v době napoleonských válek, které v něm sehrají svou roli. Dnešní režiséři ovšem příběhy přesazují, jak se jim zlíbí. Je fakt, že výjimečná fantazie tvůrců a síla jimi ztvárněného dramatu může za jistých okolností časový rozpor překonat.
Giacomo Puccini: ToscaDirigent: Andreas Sebastian Weiser Režie: Arnaud Bernard Národní divadlo, premiéra 28.ledna 2017 |
To ovšem není případ francouzského režiséra Arnauda Bernauda, jehož Národní divadlo z neznámých důvodů angažovalo. Komorní drama tří osob se rozhodl zarámovat názornými jevištními obrazy o praktikách totalitních systémů dvacátého století, od stalinského přes gestapo až po východoněmeckou Stasi. Proto se tedy celý děj odehrává v jakémsi ústředí policie, která špicluje občany. Ještě před vlastním začátkem opery se na otevřené scéně odehrává němohra, při níž úředníci píší na psacích strojích, telefonují, přivádějí zatčené, Scarpia vydává rozkazy. Tato polopatická pantomima je ovšem zbytečná, nic nepřináší ani nezdůrazňuje. Stejně jako celá koncepce.
Ilustrativně pobíhající statisté v uniformách naopak jen ruší a odvádějí pozornost od vlastního intimního příběhu, který v inscenaci naprosto zamrznul. Režisér si ho navíc asi přečetl jen v nějaké synopsi, snad ani pořádně nezná libreto, natož noty. Jinak by například scénu v chrámu nemohl umístit mezi policejní úředníky, kteří lidem snímají otisky, zatímco ti zpívají děkovné Te Deum.
Morbidním detailem je mučení Cavaradossiho, jehož režisér očividně nechává týrat elektrickým proudem, zatímco Scarpia v souladu s libretem říká, že nešťastník má „kolem spánku pás pobitý hřeby“. Je to maličkost vedle závěrečného dějství, jež se u Pucciniho odehrává na vrcholu Andělského hradu, kde má být Cavaradossi za úsvitu zastřelen. U režiséra Bernauda zůstává v útrobách policejního ústředí, kde do zvukomalebných hudebních obrazů, jimiž Puccini navozuje atmosféru blednoucí noci, úředníci bůhvíproč svážejí obrazy (že by je zabavili Cavaradossimu?) a nakonec vzadu vztyčí obrovské plátno s vyobrazením Říma. Pak ho zase spustí a znovu vztyčí. Složitá manipulace s obří rekvizitou divákovi bere dech a dává mu zapomenout, že před ním má vrcholit drama, které ovšem nevrcholí, poněvadž režisér nerežíruje to, co by měl režírovat především, to jest herce. Postavy chodí po jevišti, ale nic nevyjadřují, žádné emoce a vášně mezi nimi neplanou, a když se o ně pokoušejí, tak nabývají téměř parodických rysů.
Když drama uspává
Režii lze čelit humorem, hudebnímu nastudování spánkem. Orchestr Státní opery (která v Národním divadle hraje po dobu rekonstrukce své budovy) pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera uspává od prvních efektních akordů, které by správně měly doslova proříznout vzduch a navodit pocit nebezpečí a zla. Jenže nic takového se neděje, hra se nemastně neslaně v pomalém tempu unaveně sune kupředu, až zase unaveně skončí. Zpěváci ani neruší, protože nejsou moc slyšet. Představitelka Tosky, nizozemská sopranistka Barbara Havemanová, nemá pro tuto roli hlas, vlastně se zdá, že nemá hlas vůbec. V jejím zpěvu není ani bohatý zvuk od přírody, ani zajímavá barva, ani technika, ani subtilní výraz, prostě nic. Má hezkou kožešinovou pelerínu, za kterou lze dát pár procent navíc, ale vypadá to, že po jevišti chodí právě jen kostým, nikoli charismatická osobnost.
Cavaradossiho zpívá tenorista Peter Berger, ale ani v jeho zpěvu nelze uchem zavadit o něco osobitého. Z hrdla mu jde pouze fádní, nezkultivovaný zvuk, který rychle omrzí. Jiří Sulženko, obsazený do role Scarpii, je zase schopen hlas rozeznít pouze v rozsahu několika tónů někde ve střední poloze, ale to je málo. Vždyť Scarpia potřebuje hlas jako hrom, musí být úlisný i sadistický, ale tento si celou dobu stále stejně cosi huhlá pod vousy, jako by měl silnou rýmu. Přitom Puccini toho do partů tolik předepsal, spoustu dynamiky a rafinovaného výrazu. Ale nic z toho není slyšet. Jistě, obsadit luxusně Tosku nebývá snadné ani pro světové scény, ale to pro Národní divadlo není omluva.
Z poklidného klimbání diváka vyruší ještě závěr. V něm má Tosca spáchat sebevraždu tak, že se vrhne z hradeb Andělského hradu. Režiséři to řeší různě, ovšem skok, jaký mají v Národním, na světových jevištích asi ještě nebyl. Tosca běží z kanceláře kamsi nahoru dveřmi, nejspíš propadne (to už je samozřejmě figurína) stropem dolů a proboří se do sklepa nebo snad do pekla, kde se za ní zvedne oblak prachu.
Do pekla, nebo aspoň do propadliště dějin Národního divadla patří celá inscenace.
