Jedn se o výjimečné čtyřčlenné hudebně radikální sdružení, které svým industriálním hlukem, bolestivou hlasitostí a až nepříčetnou energií dokáže bořit Jericho, i kdyby jeho hradby byly z betonu.
V rozsáhlých, členitých skladbách se prolínaly svérázné hardcorové riffy, raný ponurý sabbathovský death metal, citlivé povahy až k nepříčetnosti přivádějící minimalismus, brutální hluková elektronika i nejmodernější syntetické zvuky. Podstata kompozic a celkové scénické image však sahala až do nitra sedmdesátých let, k už zapomínaným idejím o rockové hudbě jako nové formě umění.
Zpěvák Maynard James Keenan sošně pózoval v jakoby mlžném oparu daleko v hloubi pódia a nenápadně přitom spouštěl počítače, zatímco oba brilantní kytaristé chrlili hněvivé vazby oproti obrovskému rachotícímu bicímu srdci bubeníka Dannyho Careyho.
I zadní projekce a světelné efekty evokující peklo byly vymyšleny tak, aby se našel dostatek prostoru pro improvizaci, která je u většiny kapel při dnešních složitých pódiových vystoupeních tabu. Pamětníci mohli jásat, protože už šestnáct let existující Tool přinesli v mohutnější a organizovanější podobě to, o co se v Česku pokoušeli před čtvrt stoletím Kilhets a po nich celá vlna domácích industriálních souborů – abstraktní napětí mezi intelektem a emocemi.
Přesně jako tehdy slyšeli pasáže, které by při jiné instrumentaci a intenzitě zvuku mohlo hrát i smyčcové kvarteto, a bloky zvukových emocí, za které by se nemusela stydět avantgarda vážné hudby v padesátých letech.
Dokonce i chvíle, kdy si kapela sedla na pódium a tři minuty držela ticho oproti šílejícímu davu, míněná snad zároveň jako obvyklá pauza před přídavkem, měla charakter jakési metahudby, která vůbec nemusí být ani hrána, a přesto existuje.
Proti vizionářsky temným 105 minutám zvukového útoku Tool jsou nejtvrdší metalové kapely typu Korn, Deftones či Sepultura jen pionýrskými oddíly, jež se za zpěvu optimistických písní vydaly na maliny.
Z vystoupení nehumorné a cílevědomě tajemné skupiny sálal vztek, ale byl to vztek, který uvolňuje, očišťuje, a dokonce i povznáší. Zážitek, po kterém už letos nemá cenu na nic jiného chodit.
