Muž, který se stihl zapojit do závěrečných operací americké armády proti hitlerovskému Německu, se na chvíli odmlčel, a zatímco doprovodné kvareteto pokračovalo v songu The Shadow of Your Smile učinil s mikrofonem v ruce několik svižných tanečních kroků. Plným sálem Kongresového centra zabouřil potlesk. Který se ozýval co chvíli nejen na koncích skladeb, ale i vprostřed nich, když veterán vytáhl efektní tóny ve výškách.
Tony BennettPraha, Kongresové centrum, 20. 9. 2014 |
Publikum během celého večera dávalo najevo obdiv nad Bennettovou zpěváckou i fyzickou formou. I nad tím, s jakou bravurou a bez textů na pultíku táhl koncert sestavený z písní, které ho provázely po neuvěřitelně dlouhou a úspěšnou kariérou.
Po úvodních krátkých instrumentálkách, v nichž se sólistky postupně představili pianista Mike Renzi, kytarista Grag Sargent, kontrabasista Marshall Wood a bubeník Harold Jones, na pódium Bennett vpodstatě vběhl, demonstruje tak výtečnou kondici.
A zahájil rychlejším číslem Watch What Happens, aby bylo jasno, že neztratil příznačný swingový švih. Jak večer postupoval, slyšitelně mu to zpívalo stále lépe. Devátá položka v repertoáru The Best Is Yet To Come už působila zcela impozantně.
Samozřejmě, takovou páru jako před lety, kdy o něm Frank Sinatra prohlásil, že je nejlepší na světě (což ze záznamu zaznělo těsně před Bennetovým vstupem na scénu), ve svém věku přece jen mít nemůže.
Ale pořád mu z ní zbývá dost, aby ji během programu, v nemž jsou pomalé balady promíchány s energičtejšími skladbami, mohl dávat na odiv. A tradičně volně vyprávěcí One More For The Road naopak posunul do rychlejšího tempa. Tehdy jedinkrát použil také rekvizitu, barovou skleničku. Třebaže se z ní nenapil.
Gershwinovky, berlinovky, coleporterovky, prostě písně z takřečeného „great american songbooku“, se sypaly prakticky bez zastávky a promluv. Zpívané sloky prokládala střídmá sóla Renziho a Sargenta, četná místa balad utáhl Bennett vlastně jen akusticky, s mikrofonem u pasu.
Nejpevněji mu ale vycházely skladby, kde perfektně sehraní doprovazeči lehce přidali plyn a hlas se spojil se zvukem skupiny do vyrovnaného celku. Tehdy si člověk říkal, jak je to doopravdy neuvěřitelné, a že něco podobného těžko znovu zažije.
A uvědomil si, že Bennett, jemuž v těchto dnech vychází album duetů s Lady Gaga (máme si ho prý koupit, protože Lady potřebuje peníze, zavtipkoval Tony), představuje pevnou spojnici s dávnými časy poválečného swingu.
A že později neustále stál jednou nohou na půdě vyšlechtěného popu a druhou uprostřed moderního jazzu. Nic z toho nezapomněl a pořád to vše umí zprostředkovat s půvabnou elegancí rozeného entertainera.
Klobouk v sále sice nikdo neměl, ale kdyby tomu tak bylo, nastalo by nepochybně masové smekání.