Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Klobouky dolů před Tonym Bennettem

  12:36aktualizováno  12:36
Absolutní nestor mezi vokalisty Tony Bennett, v nedávno oslavených osmaosmdesáti letech cosi jako přírodní úkaz, odvedl v sobotu večer před pražským publikem zcela profesionální výkon a naplno odezpíval dvacet čtyři nesmrtelných standardů.

Tony Bennett (20. 9. 2014, Kongresové centrum Praha) | foto: ČTK

Muž, který se stihl zapojit do závěrečných operací americké armády proti hitlerovskému Německu, se na chvíli odmlčel, a zatímco doprovodné kvareteto pokračovalo v songu The Shadow of Your Smile učinil s mikrofonem v ruce několik svižných tanečních kroků. Plným sálem Kongresového centra zabouřil potlesk. Který se ozýval co chvíli nejen na koncích skladeb, ale i vprostřed nich, když veterán vytáhl efektní tóny ve výškách.

Tony Bennett

Praha, Kongresové centrum, 20. 9. 2014

Hodnocení: 85 %

Publikum během celého večera dávalo najevo obdiv nad  Bennettovou zpěváckou i fyzickou formou. I nad tím, s jakou bravurou a bez textů na pultíku táhl koncert sestavený z písní, které ho provázely po neuvěřitelně dlouhou a úspěšnou kariérou.

Tony Bennett (20. 9. 2014, Kongresové centrum Praha)

Po úvodních krátkých instrumentálkách, v nichž se sólistky postupně představili pianista  Mike Renzi, kytarista Grag Sargent, kontrabasista Marshall Wood a bubeník Harold Jones, na pódium Bennett vpodstatě vběhl, demonstruje tak výtečnou kondici.

A zahájil rychlejším číslem Watch What Happens, aby bylo jasno, že neztratil příznačný swingový švih. Jak večer postupoval, slyšitelně mu to zpívalo stále lépe. Devátá položka v repertoáru The Best Is Yet To Come už působila zcela impozantně.

Samozřejmě, takovou páru jako před lety, kdy o něm Frank Sinatra prohlásil, že je nejlepší na světě (což ze záznamu zaznělo těsně před Bennetovým vstupem na scénu), ve svém věku přece jen mít nemůže.

Tony Bennett (20. 9. 2014, Kongresové centrum Praha)

Ale pořád mu z ní zbývá dost, aby ji během programu, v nemž jsou pomalé balady promíchány s energičtejšími skladbami, mohl dávat na odiv. A tradičně volně vyprávěcí One More For The Road naopak posunul do rychlejšího tempa. Tehdy jedinkrát použil také rekvizitu, barovou skleničku. Třebaže se z ní nenapil.

Gershwinovky, berlinovky, coleporterovky, prostě písně z takřečeného „great american songbooku“, se sypaly prakticky bez zastávky a promluv. Zpívané sloky prokládala střídmá sóla Renziho a Sargenta, četná místa balad utáhl Bennett vlastně jen akusticky, s mikrofonem u pasu.

Nejpevněji mu ale vycházely skladby, kde perfektně sehraní doprovazeči lehce přidali plyn a hlas se spojil se zvukem skupiny do vyrovnaného celku. Tehdy si člověk říkal, jak je to doopravdy neuvěřitelné, a že něco podobného těžko znovu zažije.

Tony Bennett (20. 9. 2014, Kongresové centrum Praha)

A uvědomil si, že Bennett, jemuž v těchto dnech vychází album duetů s Lady Gaga (máme si ho prý koupit, protože Lady potřebuje peníze, zavtipkoval Tony), představuje pevnou spojnici s dávnými časy poválečného swingu.

A že později neustále stál jednou nohou na půdě vyšlechtěného popu a druhou uprostřed moderního jazzu. Nic z toho nezapomněl a pořád to vše umí zprostředkovat s půvabnou elegancí rozeného entertainera.

Klobouk v sále sice nikdo neměl, ale kdyby tomu tak bylo, nastalo by nepochybně masové smekání.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.