Tono Stano na vernisáži výstavy Slovenské nové vlny v prosince 2013

Tono Stano na vernisáži výstavy Slovenské nové vlny v prosince 2013 | foto: František Vlček, MAFRA

Když jsme přišli, Praha byla znuděná, vzpomíná Tono Stano na studia

  • 3
Do kin vstupuje snímek Vlna vs. břeh, který sleduje osudy fotografů takzvané slovenské nové vlny. „Na počátku byl nápad zjistit, v jakém stavu je naše partička teď,“ říká Tono Stano.

Dokument svedl po letech dohromady legendární generaci Slováků studujících v polovině 80. let na pražské FAMU.

Jak se vám výsledný film líbil?
Byl jsem v šoku. V dobrém. Asi deset let jsem totiž nosil v hlavě nápad, že by bylo dobré dát se dohromady a udělat pohled na to, co bylo. A zároveň bychom jako partička mohli uspořádat výstavu, v jakém stavu jsme teď. Předloňská expozice v pražském Domě fotografie dopadla nad očekávání dobře, ale moje představa byla daleko komplexnější. A něco z toho se ve filmu objevilo.

A jaký to byl pohled na ranou tvorbu?
Když se na naše tehdejší fotky dívám zpětně, divím se, že něco takového vznikalo v totalitě. Vypadá to jako západní fotky. Vlastně to přesně odpovídá mojí filozofii. Pokud vás někdo vyloženě nešoupne do vězení, tak si můžete své sny realizovat, jak chcete. Nečekat na svobodný systém, ale svobodně tvořit každý den.

Vy tvrdíte, že jste o působení na volné noze snil odjakživa. Nikdy jste potom nelitoval?
Ne, naopak. Ani jsem nechtěl nikde učit. Prostě žádný závazek nebo nedejbože práce ve firmě.

Vám a vašim spolužákům se říká slovenská nová vlna. Znali jste se před příchodem do Prahy?
Tak napůl. „Východňáry“ jsem předtím samozřejmě neznal. Ale například Miro Švolík se narodil ve stejné porodnici jako já, jen o tři týdny později. Bydleli jsme spolu celou střední školu, seděl jsem vedle něj v lavici. A nebýt jeho, asi bych tu školu nedokončil. Odmítal jsem se totiž učit gramatiku, takže když mělo být někde tvrdé y, šlápl mi na nohu. V prvním diktátu jsem měl asi sedmdesát osm chyb, nakonec jsem měl ze slovenštiny trojku, což mi naprosto stačilo.

A jaké byly vaše první dojmy po příchodu do Prahy?
Když jsme přišli, Praha byla hrozně znuděná. Studenti FAMU se váleli ve Slávii, stačilo jim, že je přijali, a už byli „kingové“. Pro mě to byl hřích proflákat byť minutu!

Tím jste ale musel ostatní docela štvát, ne?
Ale mně to bylo úplně jedno, fakt jsem se o to nezajímal. Žil jsem ve své tvořivé euforii a fungovalo mi to. Všechny školní práce jsem dělal po svém. Jinak, než bylo klišé, které všichni napodobovali. Bavilo mě narušovat zaběhlý systém. Ostatní vytvářeli takové neživé nudné krajinky. Jako by to dělali starci, a ne studenti. Jako Sudek před smrtí.

Bude se v dokumentování slovenské nové vlny pokračovat?
Jsou různé plány. Rád bych dal dohromady dokumentace, které v té době vznikaly. Mám tu asi čtyřicet kilo obálek s písemnostmi. Třeba by mohla vniknout kniha, kde by díla byla upozaděná, a soustředila by se na kontext, ve kterém jsme to všechno tvořili.