Pravý tuchlovický mistr devatera řemesel a desáté (milostné) nouze by totiž mohl přinést do kin originál, kdežto v hrané verzi je jen jedním z mnoha v módní vlně ztracenců, samorostů, mimoňů a podivínů, k nimž se kdekdo sklání s rádoby hrabalovským porozuměním pro hledání perliček na dně.
Něco z poetiky Slavností sněženek se v Instalatérovi z Tuchlovic také najde, ovšem hrdina sám připomíná spíše o něco chytřejšího Otíka z Vesničky mé střediskové. Jeho staromládenectví hodlá ukončit maminka ve stylu Utrpení mladého Boháčka – a ještě se tu trochu pošilhává po Okresním přeboru.
Zkrátka se tu pěstuje dějově řídký živočichopis s lehce sociální notou od buranských projevů rasismu vůči Romům i Asijcům v postavě Jana Budaře přes pivní sedánky či upachtěné vesnické disco až po oběť domácího násilí zosobněnou Petrou Špalkovou. Co se romantiky týče, „tu pravou“ odhadne divák za pár minut; pokud jde o autenticitu, neškolení herci jí spíš ubližují a profesionálové se jim přibližují, místo aby je „vytáhli“ výš.
Výhodu stylové jednoty a současně nevýhodu nulové korekce „jiných očí“ má film v trojroli Vorla – režiséra, scenáristy i kameramana. Místo celku proto účinkují detaily – pro matku je syn zdrojem místních klepů, jež nosí z opravářského turné po domácnostech, groteskní dovolenou u rybníka za humny dokresluje výbava jak do Karibiku, potěší úsečné průpovídky hrdiny, třeba když na maminčino „Jsi šikovný po tatínkovi“ odvětí: „Brzo umřel.“
Ale milovník koček a sběratel záchodových mís, postava více panoptikální než dojemná, jejímž klíčovým rysem je pudový odpor k jakékoli změně, nemá vlastně co sdělit. Rozhodně nejde o bujarou lidovou taškařici, do nálady kumpánů z jedné celoživotní návsi vpustí Vorel dokonce motiv smrti, který historku definitivně odnese od břehů bezstarostné zábavy. Ovšem distribuční slogan „smutná komedie“ také o povaze snímku mnoho neříká, respektive jen naznačí, že ne každá vesnice plná rázovitých figurek se jmenuje Babovřesky.