Řekli mi, že jedu na natáčení desky. Ale když se motám lesními stezkami v Posázaví a najednou se přede mnou otevře pohled na tu idylu, louku se sruby a stromy, pod nimiž se skrývají jen obří klobouky hub, dojde mi, že ve skutečnosti jedu po letech na tábor. Rikitana tu už měsíc dělá Tomáš Klus. A ulovit bobříka znamená natočit písničku na jeho chystanou čtvrtou desku.
Hipísácké ležení
Podzimní sluníčko prudce svítí a z protější stráně stoupá dým, protože tam lesníci vypalují dřevo. Tomáš Klus se svým hudebním parťákem Jiřím Kučerovským sedí u stolu, srkají každý malé pivo a sklánějí se nad papírem s texty. Jsou skoro na konci. Na desku, která zatím nemá jméno ani datum vydání, jim zbývá natočit poslední písničku. Kolem lítají snad desítky vos. Sedají, kam můžou. Chtějí všechno sežrat. Roztěkanost města, ze kterého jsem se přiřítil, vyprchává každou vteřinou. A už po pěti minutách se mi do něj nechce zpátky.
"Teď jsme tu už sami. Ale za ten měsíc se tu toho stalo spousta. Měli jsme tu ženy, děti. Byla tu kapela, měl jsem tu svatbu s indiánskýma čelenkama, kde se všichni převlíkli za hipíky," popisuje Tomáš Klus. Takhle si teď nejpopulárnější kluk s kytarou v zemi, jak zpíval v loňském hitu Nebudu vám lhát, staví vlastní svět.
"Támhle je Berkley, tam točíme bicí a zpěvy," ukazuje na jeden srub dole pod hlavním stanovištěm. "Támhle máme režii a v téhle hlavní budově natáčí kapela," míří prstem na budovy, které nenápadně propojují kabely a ve kterých obyčejně lehávají děcka a do paland po nocích škrábou nesmrtelné vzkazy.
"Punk's not dead, emo is dead."
"Všichni jsou lezby."
"Nahoře spí upír."
Z nahrávání nové desky Tomáše Kluse
"No a tam dole si náš technik Bambix otevřel hospodu U hasičů. Tam půjdeme, když se tu zdržíš do noci," slibuje Klus. Provádí mě tím zastrčeným rájem. V nahrávací místnosti visí ze zdi fáborky, na nástěnce se vyjímají pravidla táborové hry. A všude kolem jsou nedopité lahve od vody, vína i whisky, zatímco vzadu v kuchyni se chystá oběd, ke kterému se muzikanti dostanou nejdřív v šest večer.
"Řekl jsem si, že když už mám to štěstí a hudba mě živí, tak si to užiju," vysvětluje netradiční nahrávací podmínky Tomáš Klus.
Zpívání o Bohu
Je zřejmé, že oproti desce Racek, kterou s Kučerovským natočil v domácím studiu, bude novinka hodně jiná. "Bude o dobrou půlku víc hudebnická. Nahráváme s kapelou a s tou neustále jamujeme. Když máme koncerty, hrajeme na hotelových pokojích a i tady, když dotočíme, do toho řežeme ještě několik hodin potom," mluví Klus o nevšední atmosféře a spojení, které si mezi sebou původně "najatí" muzikanti vypěstovali. S kontrabasistou Janem Lstibůrkem a bubeníkem Petrem Škodou tvoří ti dva už nerozlučnou čtveřici. Na desku však přibrali i několik dalších hostů a písničky hodně rozsvěcuje třeba zvuk klavíru.
Ale největší zkouškou budou texty. Kdo Kluse sleduje bedlivěji než optikou článků o "nových" autorech protestsongů a následovnících Kryla s Nohavicou, ví, jak zásadní proměnou od desky Racek, po které si dopřál ozdravný pobyt v Indii, sedmadvacetiletý písničkář prošel. "Na nové desce budou asi dvě písničky o lásce mezi mužem a ženou. Zbytek je o Bohu. Asi jsem už dospěl," říká Klus, který je i tady v pustině ověšen korály a věci bytí a duše mu nejdou z hlavy. Na stole má otevřené hinduistické a jiné náboženské knihy a v chatce s přezdívkou Berkley, kde teď tráví většinu pracovního času, je vzduch prosycen čmuchem z vonných svíček.
"Každé ráno se snažíme vstát na devátou a meditujeme. Kdo tu zrovna je, sedne si do svahu a má čas probrat si v hlavě svoje věci. Teď jsem tu objevil krásnej lesík, kde jsou nízký stromy a mezi nimi hustý mech prolezlý chodbičkami. Je tam neuvěřitelná energie," popisuje Klus začátek natáčecího dne. "Vážně, musím ti to ukázat," obrátí se na Kučerovského, který už zahřívá kytaru a dává dohromady důmyslně sestavený aparát pro dnešní nahrávání.
Pravidla frekvence
"Ta uvolněnost je zrádná. Po čtrnácti dnech, které jsme tady v tom ráji strávili, jsme zjistili, že máme hotové jenom dvě písničky. A tak jsme si museli napsat pravidla frekvence," ukazuje Klus na velkou tabuli uprostřed hlavní nahrávací místnosti. S humorem téhle partě vlastním se tu třeba píše:
"Po dobu frekvence nejez, nepij."
"Pauza není volno."
"Hrej pořádně."
"Pakliže spoluhráč udělá chybu, neznamená to, že ji máš dělat také."
"Dítě, pes a jiná zvěř na frekvenci nepatří."
A tak podobně.
Být napojen
Přestože na desce budou převážně písničky nahrané s celou kapelou, dnes je na programu natáčení skladby s pracovním názvem Napojen, ve které - postaru - hrají a zpívají jenom Klus s Kučerovským. Slova o autenticitě a snaze zachytit věrně živý projev můžete od hudebníků slyšet často. Překvapí mě, jak snadno to v tomhle případě doopravdy jde.
Tomáš Klus a Jiří Kučerovský při nahrávání nové desky
Sedím na palandě v režii s Martinem Volšickým přezdívaným Volšák, který nejen natáčí, ale i zvučí Klusovy koncerty. Půlce vtípků, co letí skrz mikrofony, nerozumím. Ale když si sednou technické věci a přepínání komunikace mezi chatkami přestane připomínat řízení letového provozu, odsýpá to hrozně rychle.
"Jak to zní?" ptá se Klus po jednom z prvních náběrů. "Jsou tam přehmaty, kluci," říká Volšák. "Ale to vůbec nevadí," odpoví mu Klus smířlivě. "Tak je to dobře." Zatímco muzikanti natáčejí ještě jednu verzi kytar, vytratím se z režie a poslouchám přeslechy, které se linou přímo z chatek. Tady je na všechno čas, tak upíjím pivo a vypínám hlavu, přestávám věčně kontrolovat telefon a říkám si, že v tom babím létě mají ty kytary atmosféru, jenom k nim zapálit táborák. Kolem běhají psi a k nohám nosí šišky, a když jim je kopnete, už se jich nezbavíte. Sluníčko pálí. A jenom ty vosy, ty se začaly ze zoufalství, na co ještě sednout, navzájem požírat.
Vše je jedno
Nahrávání zpěvů začíná za chvíli a Klus tu selanku dokreslí textem, který díky všemu okolo dává smysl, i když vám v hlavě obyčejně vládne cynismus. "Jsi napojen. Přes všechny pochyby, život je krásný, a svět je tvá továrna na sny," přechází do falzetů. Po jediném náběru vylézá z Berkley s nadšeným výrazem. "Jsem s tím spokojený, to bereme," říká až omámeně. "Dej si tu písničku celou, vtahuje to," radí Kučerovskému, kterému zbývá už jen dozpívat druhé hlasy, a bude hotovo.
Zapadá slunce a od lesa jde zima. Přímotop v chatce oranžově žhne a Tomáš Klus mi pouští náslechy dalších hotových písniček. Dost jich zní hodně jinak, než jsou od něj fanoušci zvyklí. A v textech se dotýká témat, která jsou v běžném životním rytmu snadno přehlédnutelná. "Vzpomeň, jaks očima dítěte sledoval letící ptáky." "Žij a měj rád, co je." "Chci být dítětem, co ví, že na světě zlo není." A hlavně jako mantra se opakující: "Všichni jsme jedno a jedno je ve všem." Venku padla tma a do režie přichází i Klusova žena Tamara s několikaměsíční Josefínou, která se tu chechtá do rytmu. "To je vlastně to nejdůležitější, co chci tou deskou říct," říká Rikitan k náboženské mantře, ještě než nastane doba večerky.
Slyšel jsem toho hodně, ale cestou nočním lesem zpátky si vůbec nejsem schopný utřídit, jak bude nová deska Tomáše Kluse znít a jestli jí jeho posluchači bez kontextu porozumějí. Když zahlídnu světla Prahy, dojde mi, že i za jedno odpoledne strávené ve světě populárního písničkáře mě stihla ta jeho pečlivě opečovávaná bublina dobra a bezstarostnosti vcucnout dovnitř. Pak už mám ale zase před nosem civilizaci.
