Co je z vašeho pohledu na druhé desce jiné?
V porovnání s prvním albem je na ní určitý textový i hudební vývoj. Dostal jsem se ke kýžené syrovosti zvuku. Většina písní je teď zpívaná jen s kytarou, jak jsem to vždy chtěl.
A jak se proměnily texty?
Ačkoliv je mi třiadvacet, pořád píšu o lásce. Mám ji rád, jsem fanoušek lásky. Ale snad je tu znatelná i cesta k opravdovému písničkářství. Chtěl bych zpívat nejen o příjemných věcech, ale taky si občas rýpnout a ukázat na věc, jež mě štve.
Což je v případě téhle desky co?
Třeba skladby DA.MUklův meč nebo Přičichnutí alergikovo, tam je leccos naznačeno. Ta první je o poměrech na naší škole. Když jsem ji napsal, dal jsem ji na internet a zjistil, že ty poměry jsou stejné na většině škol. Proto jsem rozhodnutý o nich psát dále.
Co ještě kromě školy vás štve?
Třeba písnička Psáno u zpráv je můj subjektivní pocit, že jsem součástí generace, která je němá a nedokáže se vyslovit k dění kolem sebe. A nejhorší je, že po sobě nechává chodit a o rodný zemi hovořit tak, jak se o ní hovoří.
Nemluvíte na svůj věk nějak přehnaně vážně?
Ne vždycky. To je asi tím, že mám chřipku.
Zkusme to jinak. Co u vás bylo dřív, láska k divadlu, či k hudbě?
K hudbě. Já jsem vlastně k divadlu nikdy neměl vztah. Jenom jsem na základní škole chodil na povinná představení. Postupem času jsem se však proměnil v člověka, který se těší přízni publika a těší ho, když tu přízeň může mít. Nakonec to tak přišlo a je mi takhle fajn. Je rozdíl stát na pódiu sám za sebe, nebo jako součást ansámblu. Chtěl bych v sobě tu dvojakost zachovat.
Chinaski, Kryštof... Neroztrhl se u nás se zpívajícími herci pytel?
Je to vlastně logické. Když se podíváte třeba na koncerty Madonny, tak to není jen zpěv, ale show. Lidi jdou na koncert s tím, že budou mít něco navíc. Já upřímně řečeno nemám rád velké show a efekty. Zbožňuju vystoupení Jiřího Schmitzera, kdy přijde týpek s kytarou a hraje. Je tam autenticita člověka na pódiu, který si povídá s lidmi v publiku. Pro mě je koncert opravdový dialog s fanouškem. Ne se nechat obdivovat, že hezky zpívám. To je tupý.
Jaké jsou tedy vaše vzory? Madonna to asi nebude...
Pořád se o mně tvrdí, že mám jít v něčích šlépějích. A to mě štve. Mám vzory a ikony, ze kterých chci čerpat, ale nechci je kopírovat. V momentě, kdy bych já napsal jednu z řadových písní Kryla nebo Nohavici, budu to považovat za svůj megahit. Ale to nechci. Chci napsat Klusovu píseň, kterou budu považovat za dobrou. Chtěl bych se dostat do stadia, že bych napsal píseň a už nemusel nic vysvětlovat. To se mi však doposud nepodařilo.
