Tibetský broskvový koláč
Už jen ten název - Tibetský broskvový koláč. Ten přece docela dobře ladí se všemi těmi kultovními tituly jako je Další dálniční atrakce, I na kovbojky občas padne smutek, Zátiší s datlem nebo V žabím pyžamu.
A Robbinsův rukopis je stále jedinečný, ve třiaosmdesáti letech tak lehký, nadhleduplný a svěží, že se nechce věku věřit. Nebo že by ten poměrně divoký život, tolik přispíval dlouhověkosti a bystré mysli?
Jako v hospodě
Hned na úvod autor varuje, že nemáme Tibetský broskvový koláč považovat za autobiografii. „Ty by měli psát jen obecně známí autoři, a mého jména nejenže se brusný kotouč obecného vědomí dotýká zřídkakdy, ale nadto jsou ony vzácné domácnosti, kde snad přichází na přetřes pravidelně, obvykle pod policejním dohledem,“ dodává.
A tato věta, čtvrtá v celé knize, je rovnou modelovým příkladem toho, co můžeme čekat. Totiž vtip, ironii, pointy. V každém odstavci.
Tibetský broskvový koláčTom Robbins Argo 2015 |
Chtělo by se říct, že Robbinsovy paměti jsou „samá hláška“, kdyby ten termín nebyl tak zprofanovaný různými stupidními baviči. Robbins totiž není ani stupidní, ani bavič. Přestože je jeho vyprávění o vlastním životě prošpikováno skvělými fóry, vyváženými dokonale po jazykové i obsahové stránce (všechna čest překladatelce Michale Markové), není v nich ani náznak křečovité snahy ubavit čtenáře k smrti.
Čtenář má pocit, že s ním autor mluví u hospodského stolu a že je prostě vtipný sám od sebe. Že to jinak neumí. A v podstatě se neohlíží na to, kolik lidí kolem něj se směje nahlas, kolik jen pod vousy, a kdo ty „divné kecy“ nechápe vůbec, protože mu chybí smysl pro humor, nebo třeba, místy, kulturní background, ze kterého občas Robbinsovo vtipkování vyrůstá.
Takže co vlastně v Tibetském broskvovém koláči čteme, když ne autobiografii? „Jde o proud vyprávění složený z naprosto pravdivých příběhů, které jsem během mnoha let vyprávěl důležitým ženám svého života,“ píše a hned je vyjmenovává.
Buďtež pochváleny ty, které Robbinse k vyprávění inspirovaly. A také jeho evidentně výtečná paměť, která umožnila, aby jeho vzpomínky vydaly na čtyři sta stran, které se dají učíst skutečně jedním dechem.
Ostatně, sám si jí je dobře vědom: „Jsem obdařen pamětí celkem slušnou a na požádání vám vyjmenuji sestavu brooklynských Dodgers ze sedmačtyřicátého a až na několik výjimek i všechny své exmanželky.“ Tomu se říká pamatovák...
Dobrovolník beatu
Tom Robbins
Tom Robbins se narodil v roce 1932 v Severní Karolíně, později žil jako mladý ve Virginii. Už z toho vyplývá několik motivů, které v knize rozehrává. To nejpodstatnější pro autorův život a tvorbu, vyplývá z doby narození.
Zažil vlastně „v reálném čase“ nástup beat generation, a na následné hnutí hippies vlastně, přestože se ani do něj neváhal ponořit, mohl koukat se značným nadhledem vyššího věku. Zvláště beatnické eskapády talentovaného, ale ještě nevyhraněného člověka v kontextu života na americkém maloměstě otvírají pohled na úplně jinou podobu hnutí, než je ta „čítanková“.
„Kavárnu U nosorožce si otevřelo pár známých, kteří se rozhodli vydělat na módě beatnických kaváren, která začala pár let předtím v San Francisku. A jelikož opravdovou beatnickou kavárnu bez beatnických básníků neuděláte, a jelikož Ferlinghetti a Ginsberg měli plné ruce práce jinde, nabídl jsem se jako dobrovolník a narychlo jsem pro tuto příležitost spíchnul nepočítaně beatnických tirád.“
K literatuře se Robbins přiblížil prací novinového rádobykritika, nejprve výtvarného, posléze souhrou náhod jaksi „všekulturního“, o kteréžto práci píše s příkladným a následováníhodným sarkasmem.
Součástí tohoto období, mimochodem, bylo i manželství se ženou s výtvarnými ambicemi, jež „atakovala malířské plátno jako nějaký van Gogh v sukních, který má o devadesát procent míň talentu a o padesát procent víc uší.“
K opravdové literatuře jej vlastně „dokopl“ až první psychedelický zážitek. Nebyly to vysněné houby jihoamerických indiánů, o nichž četl v populárním časopise Life: „Ani kdyby si býval Ken Kesey otevřel informační stánky v každém kampusu v zemi, nepřispěl by k ke vzniku onoho období nevídaného kvasu, kterému se obvykle říká ‚šedesátá‘, tolik jako magazín Life.“
Nakonec z toho byla seance s chemicky vyrobeným a ještě legálním LSD. „Uhni kousek, Alenko, holka zlatá. Konečně jsem byl v králičí noře.“
A zbytek už je součást slovníků americké literatury.
