Tom Hanks dočetl svému synovi kapitolu z knihy Mravenčí polepšovna a založil stránku. Syn mlčel a slavného herce v tu chvíli napadlo, že by z téhle knížky mohl být i slušný kreslený film. Od myšlenky neměl jeden z nejobsazovanějších herců současnosti daleko k činu. Vlastně mu před pěti lety trvalo pár hodin, než koupil práva od autora Johna Nickleho.
Když měl film, který je už také v českých kinech, americkou premiéru v hollywoodském Čínském kině, byl tradiční rudý koberec nahrazen hnědožlutým - aby jeho barva připomínala mraveniště. Tom Hanks byl, ač tentokrát „jen“ v roli producenta, jeho největší hvězdou. Namluvil jste postavičky v prvním a druhém díle Příběhu hraček, stál modelem pro hrdiny filmu Polární expres, teď přicházíte s další pohádkou. Co je tím důvodem? Vaše děti?
Ty už se dívají i na jiné filmy. Mimochodem, už si zvykly na to, že jsem herec, už o mně nepřemýšlejí jako o tom, který obvykle přijde domů dost pozdě a vypadá trochu podivně, podle toho, jako postavu právě hraje. Pokud jde o filmy, já teď častěji produkuji, než hraji, a chtěl bych, aby moje děti na filmech viděly i jinou práci než jen tu hereckou.
* Neodpověděl jste mi. Zatímco jako herec berete role ve filmech pro dospělé, jako producent se soustředíte na pohádky pro děti. Proč?
Málokdy se povede udělat film, který osloví všechny generace a diváky. Přesto si myslím, že není správné škatulkovat filmy na dětské, protože je přece může vidět každý. A já? Beru to jako možnost vyzkoušet si něco jiného a také dostat na plátno další skvělou knihu, která ve filmu neztratí šarm a svoje emoce. Svoji roli sehrává i velký rozvoj digitálních technologií a samozřejmě současná popularita snímků pro celou rodinu.
* Jak jste přišel na to, natočit film o mravencích?
Můj syn Truman přišel ze školky s tím, že si půjčil hezkou knížku Johna Nickleho Mravenčí polepšovna. Pak jsme si ji společně četli a já si řekl, že to je příběh na nádherný film. Hned druhý den jsem koupil práva na filmové zpracování. To bylo před pěti lety, když bylo klukovi pět. Teď mu bude deset a já se trochu začínám bát, s čím přijde příště.
* Hlasy animovaným hrdinům propůjčila řada držitelů Oscarů jako Julia Robertsová, Nicolas Cage a Meryl Streepová. Jak jste to jako producent dokázal?
Žádné kouzlo v tom není. Všem jsme poslali scénář s dotazem, zda by na filmu chtěli spolupracovat. Namlouvání animovaných snímků je dnes poměrně hodně rozšířené a každý herec ví, že mu to nijak časově neublíží.
* A proč právě oni, když se jejich hvězdné jméno na plátně nakonec nezhmotní?
Na to byste se měl zeptat spíše režiséra filmu Johna A. Davise. Nic podle něj není důležitější než správné hlasy. Jezdil za všemi zúčastněnými po celé Americe a s audio štábem od Los Angeles po New York. A když herci měli chvíli volného času, rádi s námi spolupracovali. Nemuseli totiž sedět dlouhé hodiny v maskérně, pohybovat se podle značek na zemi a ani nevadilo, jestli jsou dámy učesané a muži hladce oholení. Přesto byli během nahrávání hlasů natáčeni na video. Herec totiž u animovaného filmu není pouhým hlasem, ale také hodně přispívá ke konečné podobě snímku. Třeba svými gesty nebo držením těla, animátoři pak podle toho dotvoří charakter postav.
* Dáte mi nějaký příklad?
Když Meryl Streepová jako mravenčí královna naklání hlavu a odříkává svůj ortel nebo když Ricardo Montalban coby předseda mravenčího shromáždění demonstruje svůj výklad pohybem tekutiny. Pro herce je to často výzva. Meryl Streepová třeba tvrdí: Protože se nepohybujete na scéně, nemáte kostýmy ani předem určené pohyby, je velice těžké vcítit se do postavy. Je opravdu zábavnější hrát s jinými lidmi dohromady. Tohle je více jako nahrávání rockové hudby, kdy je zpěvák sám ve zvukové kabině. Tak trochu k zbláznění.
* Jak jste tohle prožíval vy, když jste namlouval Příběh hraček?
Podobně. Vytvářet animovaný hlas je vyčerpávající práce. Jste v místnosti a snažíte se ze sebe vydávat všechno to chrochtání, vzdechy a také energii, která odpovídá postavě. Musíte do toho zapojit i celou psychiku, neboť si všechno musíte představovat a podle toho jednat. Vždycky z podobného nahrávání odcházím s unavenou bránicí. Nevím, jak se cítí operní zpěváci po vystoupení, ale doufám, že to není podobné tomu, co já cítím, když jedu po šestihodinovém nahrávání autem domů.
* Co byla vaše oblíbená hračka v dětství?
Šetřil jsem si peníze, abych si mohl koupit figurku majora Matta Masona. To bylo v době vesmírných dostihů se Sovětským svazem. Mason byl noblesní, ohebný a velmi autenticky vypadající astronaut.
* Dneska to však vypadá, že astronauti mají odzvoněno. Ve světě kreslených filmů jsou teď nejpopulárnější představitelé hmyzí říše. Proč?
Možná je to tím, že lidé se o život hmyzu docela zajímají, a mravenci patří k jeho nejzajímavějším představitelům. Vlastně se ve stylu života podobají lidem, i oni žijí ve velkých a organizovaných společenstvích. Ale hraje v tom roli i současná popularita žánru, i když trh už začíná být přeplněný, podobně jako tomu bylo s kovbojskými příběhy v padesátých letech.
* Mravenčí pojišťovna je vlastně třetím počítačově animovaným filmem zaměřujícím se na mravence. Neznepokojovala vás po snímcích Mravenec Z a Život brouka srovnání a řeči o jejich podobnosti?
To víte, jde o mravence, a proto se nějaké té podobnosti vyhnout nejde. V Mravenci Z i u nás jsou mravenci šestinozí, ale jinak se hodně liší. Třeba tím, že předtím měli mravenci nosy, malé lidské zuby a ruce, jiné pohyby. Věřím, že ty rozdíly mezi všemi třemi filmy budou na první pohled patrné.
* Hlavním hrdinou Mravenčí polepšovny je desetiletý chlapec Lucas, který si svoje pocity méněcennosti vůči sestře a ostatním dětem vybíjí na mraveništi. Je za to mravenčím šamanem zmenšen na velikost mravence. Co vás na tomhle zaujalo?
O takovém osudu lidé příliš nesní, že? Nechtějí být součástí mravenčího světa. Ale jak jsem říkal, jejich životní styl je s lidským srovnatelný. A to dělá příběh o Lucasovi a mravencích strašně atraktivním.
* A protože jde o dětský příběh, určitě nechybí ani ponaučení...
Bez něho by dnes filmová studia byla pořádně nespokojená a jen těžko by šlo film realizovat. Musíte mít pro diváky nějaký vzkaz, proto tady máme (počítá na prstech) týmovou spolupráci, přijímání nováčka do společnosti, vývoj osobnosti a samozřejmě poučení hlavní postavy Lucase o tom, že je součástí většího světa, než si sám představoval. Musí se naučit sžít se s jinými kulturami, což, jak víme z historie i současnosti, není nijak jednoduché. Jakákoliv ponaučení však musí být opravdovou součástí příběhu. Nechceme a nesmíme nikoho nutit k prožití života podle našich představ - to by vyznělo falešně.
