Křiklavě krvavá stopa nejčernějšího humoru raných děl Ethana Coena a Joela Coena se postupem času zbarvuje do laskavějších tónů, což je prvek, který se z jejich předchozí romance Nesnesitelná krutost přenesl i do lupičské hříčky inspirované téměř padesát let starou slavnou britskou klasikou, u nás překládanou Pět lupičů a stará dáma - zatímco v originále nesou oba snímky shodný titul Ladykillers.
Hlavní chod zábavné hostiny - pětice zlosynů okresního formátu chystá loupež století v převleku za muzikanty, jimž poskytne útočiště důvěřivá, leč neohrožená stařenka - zůstal zachován.
Ale předkrmy, oblohy i moučníky už vznikly v čistě coenovské kuchyni. Mění se dějiště příběhu, z Londýna se historka stěhuje na americký Jih - a za pár vteřin, sotva pod úvodními titulky zaduní první z nádherných spirituálů, zatímco plátnem se líně valí široširá kalná matka řek Mississippi, nálada i styl filmu jsou přesně nastoleny.
Změnila se i hrdinka. Místo křehké noblesní dámy ze starých časů se hostitelkou nemotorného gangu stává černošská vdova robustní postavy i nátury, strážkyně tradic a mravů, jež se na oteklých nohou vkolébá na ospalou policejní stanici a s domovnickou rázností žádá zákrok proti hlučné hudbě "hopity hop" čili hip hopu.
Ostatně hudba by se dala nazvat další klíčovou "postavou" snímku. V rozmarné kombinaci tu znějí moderní rytmy, útržky klasické vážné hudby, a především skvostné gospely, které se na půdě místního kostela snoubí s pohupováním a natřásáním oveček i s podivuhodným kázáním ve velmi lidové úpravě.
Další takovou lahůdkou, jež situační taškařici přenáší do vyšší školy inteligentního poučeného smíchu, představuje jazyk.
Právě hravě odlišným slovníkem jsou totiž charakterizovány všechny osoby. Paní domácí reaguje na neznámé slůvko Sorbonna "snad to není nakažlivý", lupič-Asiat se vyjadřuje jen úspornými slovesy typu "Zabít!", kolega všeuměl naopak trpí slovními i střevními průjmy, černošský výrostek mluví výhradně v kletbách a sportovec s omlácenou hlavou dává dohromady holou větu půl dne.
I proto v jejich uctivě obdivných očích tak vysoko ční Hanksův kápo, jenž se představuje coby profesor antických jazyků a zálibně pěstuje mluvu literárně květnatou, staromilsky vytříbenou, plnou odkazů třeba k E. A. Poeovi a jeho Havranovi, které se osudově naplní - i plnou kouzelných nesmyslů.
"Veselé lotrovské družině", jak partu zločinců s měkkým srdcem i mozkem nazývá, však Hanks kraluje i herecky. Jako by si hrál na příkladného lupiče gentlemana z dob Sherlocka Holmese: svým úborem, chůzí, gesty i nepopsatelným salonním chichotáním, v něž co chvíli propuká, kreslí naprosto originální postavu sladkého podvodníka, kterého si nelze nezamilovat.
Ať milostně recituje místním odkvetlým hospodyňkám na čajovém dýchánku, honí kočku ve větvích nebo zpovídá buddhistu, zda podle jeho víry neexistuje nějaká spásná střední cesta, vždy je Hanks zosobněním hereckého snu: zároveň baví sám sebe i jiné.
Ani zastánci "starých Coenů" však nepřijdou zkrátka. Poslední třetina filmu, kde vrcholí vražedné spiknutí a lupiči se mění v "čističe" mrtvol, křísí přesně ten druh vtipu, jímž jsou režírující bratři pověstní.
