Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

To se máme jmenovat Zelené cibulky? brání se „noví“ Queen

  18:08aktualizováno  25. října 12:44
Kapela Queen ve složení Brian May, Roger Taylor a zpěvák Paul Rodgers zahraje 31. října v pražské O2 Areně. Do Česka se vrací po třech letech. Trojice poskytla rozhovory deníku MF DNES.

Queen - Paul Rodgers, Roger Taylor, Brian May - Queen + Paul Rodgers European Tour 2008, Birmingham (16. října 2008) | foto: Profimedia.cz

Rozhovory s Queen se konaly v jednom z nejlepších londýnských hotelů Mandarin Oriental. Manažerka hotelu a zástupce gramofonové firmy EMI vítali novináře v hotelové hale a posílali je do připravených salonků. Na každého člena skupiny bylo třicet minut. Starožitné hodiny odbíjely čas po čtvrthodinách a po půlhodině dokonce zahrály melodii, jako by chtěly čas vymezený na jednu z nejslavnějších hudebních skupin nějak vhodně zarámovat.

Queen + Paul Rodgers - Cosmos Rockin'

Queen - Brian MayPrvní přichází jedenašedesátiletý Brian May, vysoký kytarista s dlouhými kudrnatými vlasy, jednoznačně nejdůležitější člověk současného projektu Queen + Paul Rodgers, který se dal do pohybu v roce 2005. May se živě zajímá o zemi, odkud novinář pochází, podává každému ruku a na slova Česká republika odpovídá: "Fantastické!"

Zdá se, že současná debata se točí především kolem toho, jestli jsou tohle Queen, nebo ne.
Tak téhle debaty se já neúčastním. Vlastně ani nevím, co taková otázka znamená. V podstatě jde o několik muzikantů, kteří se sešli a natočili spolu několik písniček; to, jak je nazveme, není zas tak důležité. Musí ale existovat značka, s kterou si je lidi ztotožní. Já si říkal, máme se pojmenovat Zelený cibulky? To se samozřejmě dá, protože v našem případě jde o novou kapelu, alespoň já to jako novou kapelu beru - s mnoha ozvěnami naší minulosti, ale když nepoužijete naši, řekněme, "obchodní značku", tak nás spousta lidí vůbec nezaznamená. Při pojmenování kapely názvem Queen se mi rozhodně nekroutí jazyk v puse. Ale rozhodnout se, jestli jsou to Queen, nebo ne, musíte nakonec vy sami. Pokud to tam slyšíte, tak to tam je. Pro mě zůstalo hodně věcí stejných jako kdysi a cítím, že Freddie Mercury je do velké míry s námi. Nemusím dlouho pátrat v paměti, aby se mi vybavil jeho obličej, a dokážu si představit jeho reakci na spoustu věcí. Dnes už netruchlíme. Jsou sice momenty, kdy vás přepadne smutek, ale obecně, když přijdete o člena rodiny, prožíváte bolest, po čase však můžete objevit i mír, který pocítíte, protože jste s ním toho tolik sdíleli a protože jeho život byl nádherný. Vzpomínky na Freddieho jsou krásné a dnes nám pomáhají.

Máte v úmyslu nějak opatrovat Freddieho odkaz?
Máme pro Paula Rodgerse připravený takový duhový trikot se zdobením... Nevím, jak jinak bych vám na to měl odpovědět. Ale co je zvláštní – Paul pochází úplně z jiného prostředí. Jeho historie je historií autentického blues ve smyslu definování svého místa ve světě hudby a nikdo by si ho nedokázal představit v šatech, které nosil Freddie. Nicméně Paul je taky showman a spolupráce s námi ho baví. Částečně i proto, že jsme taková velká a barvami hýřící kapela, a my si z toho už děláme legraci. Uvědomujeme si, že naším úkolem je lidi pobavit a dát jim něco, co není v jejich životě běžné – když si to sami neužíváte, tak jak by si to měli užít ti ostatní? A není to nic umělého, je to něco, co vás musí bavit, bavit od srdce a musíte tomu dát všechno, jinak si toho lidi hned všimnou.

Ta zábava navíc je opravdu tak důležitá?
Ano, mám to rád. Je to taková osvobozující věc. V hudbě jsou vždycky i vážné a důležité věci a je třeba, aby zazněly, ale na druhé straně je nutné si zachovat smysl pro humor. A Queen ho vždycky měli. Myslím, že jsme rádi tím, na co se rádi koukáme – dává to smysl? Chodil jsem kdysi na Who, na Hendrixe a byli skvělí, protože to byl rámus, hráli jak o život a byli drsní a nebezpeční, nikdy jste netušili, co se na koncertě stane. A nám i teď jde o zábavu a překvápka, aby si lidi, kteří na nás přijdou, řekli "Páááni" a vypadly jim oči. Proto máme tak jako vždycky velké hračky, zvuk, světelné efekty a proto děláme takový rámus.

Jaké období Queen máte nejraději?
To je těžké... Album A Night At The Opera je začátkem našeho zlatého období, protože jsme konečně měli všechno potřebné vybavení, mohli jsme utrácet, byl čas. Před touhle deskou jsme byli zadlužení až po uši. Pořád ale slyším slova Johna Reida, našeho tehdejšího manažera: "Postarám se vám o všechny vaše obchodní problémy, jděte do studia a natočte nejlepší album, album, které změní svět." To byl nádherný pocit svobody. Myslím si, že tahle deska má v sobě všechny barvy, které jsme tehdy chtěli namalovat. Další deska A Day At The Races v tomhle duchu pokračovala. Na ní jsme asi dosáhli maximum, co se týče komplexnosti – jestli to je dobře, nebo ne, to je už jiná otázka, ale když dnes poslouchám třeba Millionaire Waltz, říkám si, jak jsme tohle vůbec dokázali? Je to úplně jako barokní obraz – každý moment je jiný, když do něj uděláte zářez, najdete vždycky něco odlišného, ale lineárně to všechno dává smysl. Tak tohle období miluji. Ale kdybych měl zahrát jednu desku Queen, asi bych si vybral Made In Heaven, protože její natáčení bylo doslova naplněno láskou. Měli jsme k dispozici jen fragmenty s Freddieho hlasem, ale dali jsme do toho maximální úsilí, soustředění a cit. Vzniklo tak opravdové album Queen, které zní, jako bychom ve studiu byli všichni čtyři, žertovali a smáli se... což se nikdy nestalo. Tu desku jsme vlastně skládali z kousků historie. Je v ní mír a jakési přijetí skutečnosti, že Freddie už nežije, je v ní váha, všechny skvělé barvy a poslední útržky nádherného Freddieho hlasu.

Na vašem novém albu The Cosmos Rocks je skladba Still Burnin’ o věčné muzikantské vášni. Můžete mi ji popsat?
Jako proč pořád hoříme?

Ano. Nebo jste nové album točili pro peníze?
To jsem tušil, že se někdo zeptá! Včera večer jsem si zrovna říkal, proč tohle děláme. Myslím, že to je to nutkání... Je to naše práce. Abych se přiznal, nestýská se mi po velkých stadionech. Po ztrátě Freddieho mi chyběl především on, ale neseděl jsem doma a neskuhral, byl jsem celkem spokojený se životem. Ale pak vás něco napadne - co tak zkusit tohle, co tak zkusit hrát, co tak zkusit natočit desku? A hrát tady a tam... a v Tokiu! A ve Wembley! Moment, tam ne, tam to stojí za starou belu... A když jsme potkali Paula, měli jsme takovou vizi a ta dvířka se začala pomalu otevírat. Možná bychom to mohli ještě jednou zkusit! Je to vzrušující! Hrát na Ukrajině, kde jsem v životě nebyl, pro dvě stě tisíc lidí. Úplně mě při té představě mrazí! A peníze? Ty nepotřebuju. Peníze mám, moje děti taky mají peníze... Ale pozor - peníze jsou příjemné! Freddie říkal: "Peníze chci, protože mi říkají, že mě lidi milujou!" Jen teď nehrají tak velkou roli. Hodně toho děláme zdarma pro Nadaci Nelsona Mandely a pro Freddie Mercury Phoenix Trust.

A ta reklama na Pepsi se skladbou We Will Rock You?
Pokud si dobře pamatuju, za tu nám zaplatili...

Reklama na Pepsi podkreslená písní We Will Rock You

Roger Taylor: C-lebrity? To je veselý pohlavek

Queen - Roger TaylorJako druhý přichází subtilní devětapadesátiletý bubeník Roger Taylor. Ke stolu usedá s poznámkou, že jeho odpovědi budou stoprocentně jiné.

Jaké to je, po třinácti letech vydávat nové album?
Zapomněl jsem, jak to je těžké. Je to dlouhý, těžký proces. Jsem ale spokojený, hlavně s tím, že to je nový materiál. Nové písničky. Celé to koncertování s Paulem nelze provádět donekonečna, pokud bychom měli hrát jen hity Queen. Nechtěli jsme se stát Queen revivalem a potřebovali jsme nové písničky. Jinak by asi pokračování nemělo cenu.

Paul Rodgers je úplně z jiného těsta než Freddie. Jak probíhala vaše spolupráce?
Každý měl v zásobě několik svých nápadů, písniček. Dali jsme to na stůl a začal proces tvoření. Paul přinesl bluesovější věci, které jsme nikdy předtím neměli. Klasický rock s bluesovým nádechem, který, myslím, velmi dobře funguje. Ale co je zajímavé, když zpívá naše starší věci, často se mu nějakým kouzlem podaří zpívat stejně jako zpíval Freddie, aniž by se o to nějak snažil.

Myslel jste na hlas Paula Rodgerse, když jste skládal nové věci?
Ne, to jen píšete, co v tom okamžiku právě cítíte. Když děláte písničku, musíte mít základ textu a melodii. U každé písničky si pak každý obvykle dokončí svůj text.

Vaším prvním singlem z alba je skladba C-lebrity. Co vás k jejímu napsání inspirovalo?
Je to reakce na naprostou devalvaci toho slova. Pokud si dobře vzpomínám, slovo celebrita vyjadřovalo jistou míru talentu u herce, herečky, malíře, někoho slavného, kdo dosáhl ve svém oboru úspěchu. A vědomí, že tam dnes spadají lidé bez špetky talentu, lidé, kteří nemají nic, co by komukoliv nabídli, lidé, kteří jsou celebritami jen proto, že se objevili v televizi, dalo vzniknout tomuhle veselému pohlavku. Vezměte si třeba Big Brother. Zkoušíme na turné ve studiu hned vedle nich - sledovat, jak někdo spí nebo se škrábe v kalhotách, mi přijde dost smutné.

Queen + Paul Rodgers - C-lebrity

Není trochu malicherné, aby se kapela vašeho formátu zabývala takovou hloupostí?
Jen se běžte podívat do Ameriky! Lidi jsou tím naprosto posedlí. Setkáte se tam s tím na každém kroku. Uvidíte naprosté pitomce, kteří mají v patách hordy fanoušků.

Trápí vás to proto, že vy jste si museli úspěch vydřít?
Ale vůbec ne! My jsme se naopak snažili, aby se o nás v novinách nepsalo. Hlavně v 70. letech to byla neslýchaná věc, aby se o rockových kapelách psalo v novinách. Teprve za nějakých deset dvacet let novinám došlo, že jim ty kapely mohou prodat o něco víc výtisků.

Takže za vás se nekonaly večírky, o kterých se pak mohlo v novinách psát?
No to ne... Večírky se konaly, ale aby si člověk užil pořádnou psinu.

Rozplakala vás někdy při koncertu vzpomínka na Freddieho?
Musím říci, že ne. Někdy mi ale ukápne slza nad notami, které musím zahrát, cha cha... Ale musím se přiznat, že když se všechno dobře daří, tak jsem trochu dojatý.

Kdo podle vás přijde na váš koncert? Staří fanoušci Queen, nebo nové publikum?
Přijde ten, kdo si koupí lístek... Tímhle křtem ohněm jsme si prošli před třemi lety, když jsme vyjeli poprvé s Paulem na turné. A musím říct, že publikum bylo skvělé. Naposledy na nás chodila i spousta mladých lidí – dvacetiletých a tak, což bylo jistým překvapením, a to hlavně v zemích, jako jsou Španělsko nebo Itálie. Naopak v Německu přišli starší lidé.

Na novém albu máte skladbu Surf’s Up... School’s Out. Surf do ruky, škola končí – jaký to má smysl, když je vám 64, řečeno s Beatles?
Tak předně mi není čtyřiašedesát... Ten název, to jsou taková staromódní klišé o tom, že se cítíte mladý. A děláte blbosti. Evokace tohohle pocitu. Mejdan. Kašlem na všechno, je nám zas šestnáct! A taky to jsou dvě klasické písničky od Beach Boys a Alice Coopera.

Paul Rodgers: Je to přirozené spojenectví

Queen - Paul RodgersPoslední přichází devětapadesátiletý Paul Rodgers, někdejší zpěvák skupin Free a Bad Company. Jeho úkol je v tomto triumvirátu nejtěžší: dokázat, že dosahuje přinejmenším podobných kvalit jako Freddie Mercury.

Těší vás, že jste po turné s Queen s nimi natočil novou desku?
Ano, je to přirozený vývoj. Když jsme spolu začínali, neměli jsme žádné plány na natáčení alba nebo navazující turné. V podstatě jsme se sešli a odehráli jeden koncert. Všechny nás to tak bavilo, že jsme se s Brianem rozhodli udělat další dva koncerty v Evropě. To byl začátek. Jak dlouho to bude pokračovat, to se uvidí. V životě je pro mě důležitá jen jedna věc - baví mě to? Je to dost vzrušující, originální a motivující? Doteď to všechno tohle splňovalo.

Zdá se, že May i Taylor přivítali vaši zálibu v blues.
Rozumím tomu tak, že když Queen kdysi začínali, byli velkými fanoušky kapely Free, ve které jsem zpíval, a údajně se na nás chodili dívat do klubu Marquee. Já je tam sice nikdy neviděl, nejspíš stáli ve tmě, ale naše muzika je v počátcích hodně ovlivňovala, i když pak jako slavní Queen nabrali úplně jiný a naprosto jedinečný směr. Nicméně mám pocit, že mezi námi panuje jakési přirozené spojenectví. Brian a Roger jsou úplně rozdílní lidé, ale jednu věc mají společnou, ať dělají co dělají, nechybí jim nikdy hudební schopnosti a notná dávka originality. Roger je špičkový bubeník, ale hraje taky skvěle na kytaru, skládá a zpívá. Brian je světová třída jako kytarista. Pracovat s nimi je jako zvednout hozenou rukavici.

Jste ve vynikající fyzické i hlasové kondici. Máte nějaký recept?
Vaše zdraví je vaše bohatství. Když tohle chcete dělat, musíte o sebe pečovat. Dřív jsem se choval jako hloupý mladý muž a dělal všechny ty věci, co hloupí mladí mužové dělají. Naštěstí jsem přežil. Pomáhá mi cvičení, hodně spánku i meditace, do kterých mě v sedmnácti uvedl George Harrison. Vždycky se k nim vracím. Za posledních deset let jsem nevzal do těla nic špatného. Nepiju, nekouřím, neberu drogy, mám krásnou ženu, jsem nudný patron... ale jsem šťastný. A můj hlas? Jednak bych to nazval darem shůry, jednak o hlas pečuju. Nejvíc mu prospívá kloktání teplou slanou vodou.

Queen + Paul Rodgers - I Want To Break Free

Máte poměrně jiný hlas než Freddie. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že se ho v některých chvílích ve starších písních snažíte napodobovat. Je to tak?
Pro mě jako pro zpěváka je celkem snadné měnit melodii, ale lidi by říkali - Takhle to slyšet nechceme! Takže se snažím zůstat věrný originálu a u některých písniček musíte být téměř identičtí, abyste dokázali převyprávět příběh. A já jsem vypravěč. Je důležité, aby lidi měli zájem si ten vzkaz vyslechnout. Když ho podám jinak, nepochopí to.

Vaše koncerty i album jsou spojením dvou elementů - Paula Rodgerse a Queen. Jak vám zní váš hlas s typickým queenovským soundem?
Řekl bych, že společně děláme dobrý rámus. Brianova kytara je unikátní nástroj a poznáte ji při prvním tónu, je jako hlas, Roger skvěle bubnuje, takže si myslím, že tu muziku dostáváme na novou úroveň. To přesně hledám.

Víme, že se nesnažíte Freddieho nahrazovat, ale nemáte nutkání si někdy na pódiu zkusit jeho výstřední afektovanost?
Nejspíš to bude překvapení, ale nemám. Kdybych takový byl, tak bych to jistě zkusil, ale já takový nejsem. Když jsem se rozhodoval, že budu zpívat s Queen, věděl jsem, že to bude možné, jen když zůstanu sám sebou. Představa, že to probíhá jinak a já si pak říkám "co tohle, sakra, mělo být", je naprosto nemožná. Freddie byl sám sebou a byl od přírody jako gejzír barev, taková byla jeho osobnost a bylo to fantastické, ale já jsem někdo jiný a tím jiným i nadále zůstanu. Moje priority ve spojení Queen a já jsou jasné. Mám z toho dobrý pocit? Pokud jednoznačně odpovím ano, pustím se do toho. Vůbec jsem nemyslel na nějaké výstřední chování nebo jestli to lidé vezmou, to přišlo později... Vlastně se to objevuje až teď, ale pokud to hudebně do sebe všechno zapadne, tak mě ty ostatní věci netrápí.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.