První důležitá posmrtná výstava jeho tvorby se teď koná v basilejské Kunsthalle. Zaměřila se na velmi důležitý výsek z umělcova mnohotvárného odkazu - představuje autoportréty jako umělcovo klíčové téma.
Od února do dubna bude tato expozice k vidění v hamburských Deichtorhallen, kolekci doplněnou o slavnou instalaci Šťastný konec Kafkovy Ameriky hodlá příští rok v květnu vystavit také Národní galerie v Praze ve Veletržním paláci. Není to poprvé, co Praha bude mít tu čest potkat se s Kippenbergerovým dílem osobně. Před šesti lety se na Staroměstské radnici konala výstava Nikdo nepomůže nikomu, na níž se objevily Kippenbergerovy gumové obrazy.
"Byl to nejinteligentnější člověk, kterého jsem znal. Někdo sice tvrdí, že bez alkoholu s ním nebyla řeč, nicméně spolu jsme se bavili královsky i na sucho," tvrdí Jörg Schlick, jeden z jeho kolegů z umělecké kryptoorganizace Lóže Lorda Jima. Vedle divokých večírků a alkoholu coby urychlovače hrálo v Kippenbergerově případě příznačnou roli také časté střídání bydliště a permanentní cestování, jak o tom vypovídá série kreseb na hotelových dopisních papírech, jejíž část je také vystavena v Basileji. Vedle toho expozice připomíná i cyklus kreseb, jimiž Kippenberger zpaměti zaznamenával půdorysy bytů, v nichž bydlel od narození do roku 1988.
Těžiště výstavy však tvoří zejména tři série obrazů malovaných v letech 1988, 1992 a 1996 - jejich námětem je vlastní podobizna. Cykly se vztahují k jednomu z nejcitovanějších umělcových výroků: "Jsem především bavič." Exhibice pro něho byla prostředkem i tématem - byl aktérem, režisérem i vlastním producentem a kvůli pointě byl ochoten ztratit nejbližšího přítele.
Při úvahách nad jeho autoportréty nicméně musíme vzít v potaz ještě další hledisko. Kippenbergerova gesta i dílo od počátku komentují kulturní provoz a mechanismus výtvarné scény. Touhu být akceptován jako umělec provází ironizace prostředků této akceptace. Nástrojem pečlivě budovaného "mýtu o Kippenbergerovi" se stala destrukce jakéhokoli pozitivního určení umělce a díla; ale i negaci autor chápal jako součást strategie.
V autoportrétech z počátku 80. let se setkáváme se sebevědomým hrdinou, který coby "poslední kovboj" pózuje před ohradou s plakáty oslavujícími třicetileté výročí NDR. Tento suvenýr z "Východu" je ironickou výzvou "Západu", stejně jako autoportrét s opuchlou a ovázanou hlavou nazvaný Dialog s mládeží. Politicky vyznívající obraz vznikl podle fotografie z nemocnice, kde Kippenberger skončil po potyčce s rockerem, která se odehrála na konci oslav umělcových narozenin.
Zásadní série vlastních podobizen vznikla v roce 1988 - bohém si před zrcadlem uvědomil, že jeho tělo poznamenal čas. "Pneumatika" kolem boků, propadlá hruď a ohnutá záda spolu s komickými spodky, jež jsou narážkou na slavný snímek vitálního Picassa v bílých šortkách, proměňují Kippenbergera z pyšného a úspěšného umělce v melancholickou, neohrabanou a mrzoutskou postavu. O rok později - jako reakce na kritiky obviňující autora z cynismu - vznikla série plastik nazvaná Martine, jdi do kouta a styď se. Na autoportrétech z roku 1992, v nichž sílí tón sebenenávisti a sebeironie, doprovází postavu abstraktní pozadí a nápisy v řecké abecedě.
V poslední ucelené sérii se pak Kippenberger představuje v pozicích postav ze slavného Géricaultova plátna Vor Medůzy: jako vyčerpaný či rezignující trosečník, ale rovněž jako ten, kdo na obzoru spatřil loď přinášející naději. V tomto cyklu zanechal hořký komentář, jenž svou silnou uměleckou výpovědí fungování výtvarné scény stejně tak podvrací, jako stvrzuje.
Od února do dubna bude tato expozice k vidění v hamburských Deichtorhallen, kolekci doplněnou o slavnou instalaci Šťastný konec Kafkovy Ameriky hodlá příští rok v květnu vystavit také Národní galerie v Praze ve Veletržním paláci. Není to poprvé, co Praha bude mít tu čest potkat se s Kippenbergerovým dílem osobně. Před šesti lety se na Staroměstské radnici konala výstava Nikdo nepomůže nikomu, na níž se objevily Kippenbergerovy gumové obrazy.
"Byl to nejinteligentnější člověk, kterého jsem znal. Někdo sice tvrdí, že bez alkoholu s ním nebyla řeč, nicméně spolu jsme se bavili královsky i na sucho," tvrdí Jörg Schlick, jeden z jeho kolegů z umělecké kryptoorganizace Lóže Lorda Jima. Vedle divokých večírků a alkoholu coby urychlovače hrálo v Kippenbergerově případě příznačnou roli také časté střídání bydliště a permanentní cestování, jak o tom vypovídá série kreseb na hotelových dopisních papírech, jejíž část je také vystavena v Basileji. Vedle toho expozice připomíná i cyklus kreseb, jimiž Kippenberger zpaměti zaznamenával půdorysy bytů, v nichž bydlel od narození do roku 1988.
Těžiště výstavy však tvoří zejména tři série obrazů malovaných v letech 1988, 1992 a 1996 - jejich námětem je vlastní podobizna. Cykly se vztahují k jednomu z nejcitovanějších umělcových výroků: "Jsem především bavič." Exhibice pro něho byla prostředkem i tématem - byl aktérem, režisérem i vlastním producentem a kvůli pointě byl ochoten ztratit nejbližšího přítele.
Při úvahách nad jeho autoportréty nicméně musíme vzít v potaz ještě další hledisko. Kippenbergerova gesta i dílo od počátku komentují kulturní provoz a mechanismus výtvarné scény. Touhu být akceptován jako umělec provází ironizace prostředků této akceptace. Nástrojem pečlivě budovaného "mýtu o Kippenbergerovi" se stala destrukce jakéhokoli pozitivního určení umělce a díla; ale i negaci autor chápal jako součást strategie.
V autoportrétech z počátku 80. let se setkáváme se sebevědomým hrdinou, který coby "poslední kovboj" pózuje před ohradou s plakáty oslavujícími třicetileté výročí NDR. Tento suvenýr z "Východu" je ironickou výzvou "Západu", stejně jako autoportrét s opuchlou a ovázanou hlavou nazvaný Dialog s mládeží. Politicky vyznívající obraz vznikl podle fotografie z nemocnice, kde Kippenberger skončil po potyčce s rockerem, která se odehrála na konci oslav umělcových narozenin.
Zásadní série vlastních podobizen vznikla v roce 1988 - bohém si před zrcadlem uvědomil, že jeho tělo poznamenal čas. "Pneumatika" kolem boků, propadlá hruď a ohnutá záda spolu s komickými spodky, jež jsou narážkou na slavný snímek vitálního Picassa v bílých šortkách, proměňují Kippenbergera z pyšného a úspěšného umělce v melancholickou, neohrabanou a mrzoutskou postavu. O rok později - jako reakce na kritiky obviňující autora z cynismu - vznikla série plastik nazvaná Martine, jdi do kouta a styď se. Na autoportrétech z roku 1992, v nichž sílí tón sebenenávisti a sebeironie, doprovází postavu abstraktní pozadí a nápisy v řecké abecedě.
V poslední ucelené sérii se pak Kippenberger představuje v pozicích postav ze slavného Géricaultova plátna Vor Medůzy: jako vyčerpaný či rezignující trosečník, ale rovněž jako ten, kdo na obzoru spatřil loď přinášející naději. V tomto cyklu zanechal hořký komentář, jenž svou silnou uměleckou výpovědí fungování výtvarné scény stejně tak podvrací, jako stvrzuje.
 Bez názvu - Martin Kippenberger |
 Bez názvu, Martin Kippenberger |
 Bez názvu, Martin Kippenberger |
