To, že se nakladatelství Argo rozhodlo vydat sbírku povídek Jhumpy Lahiriové, spisovatelky takzvané druhé generace – narodila se v Británii rodičům pocházejícím z Indie – je velice záslužný počin. Lahiriová dostala Pulitzerovu cenu jako vůbec první spisovatel jihoasijského původu a dostala ji právem. Ale nejen kvůli ocenění by byla škoda, kdyby Tlumočník nemocí na našem knižním trhu zapadl.
Obrovské množství knih, které každoročně v Česku vycházejí, má totiž i četné nevýhody. Čtenář si sice může vybrat dle libosti, zároveň se však v produkci asi jen těžko vyzná. Pokud si navíc bude vybírat podle země původu autora či bude vycházet pouze ze žebříčků prodejnosti, velice snadno mu uniknou mnohé zajímavé tituly, mnohdy z pera cizokrajně znějících autorů.
Podobný osud postihuje velice často díla jihoasijské provenience, popřípadě diaspory. Zavádějící nálepka multikulturalismu navíc zastiňuje to podstatné: že jde ve většině případů o vysoce kvalitní a zajímavá díla, jež kromě jiného zavedou čtenáře do dosud neznámých končin.
Jenže snad s výjimkou Salmana Rushdieho bychom proto nenalezli žádné literární dílo tohoto druhu, které by u nás vzbudilo výraznější ohlas; nepovedlo se to ani jinak velice populárnímu Amitavu Ghoshovi, ani držitelce Bookerovy ceny Kiran Desai a jejímu Dědictví ztráty.
Tahle se prostě žije
Tlumočník nemocí by se dal s trochou nadsázky přirovnat k nerudovské povídkové tvorbě. Lahiriová se nepouští do žádných vznosných témat, jde spíš o střípky ze života obyčejných lidí, které se ve finále poskládají v jednu velkou mozaiku. Lahiriová i na takto malé ploše dokáže zachytit neskutečnou pestrost a mnohovrstevnost indické reality a nepotřebuje k tomu žádné postmoderní hrátky s časem ani Rushdieho tolik napodobovaný magický realismus.
Její povídky jsou v dobrém slova smyslu tradiční, chronologické, vyprávěné v er-formě. Spíš než na formu se autorka soustředí na obsah, především na evergreeny diasporické literatury, jimiž jsou rozštěpená identita, hledání kořenů a střet kultur.
Devět povídek tohoto souboru by se dalo rozdělit do dvou skupin: na povídky situované do indického prostředí, které je pro většinu autorů diaspory bezmála posvátné, které je nekonečným zdrojem inspirace a které je také místem, k němuž se všichni imigranti neustále vracejí ve svých snech a vzpomínkách. Kromě lehce sociálně laděné povídky Opravdový dárván stojí v první řadě za zmínku titulní povídka celého svazku, Tlumočník nemocí.
Lahiriová v ní rozehrála mistrovskou etudu na téma střet kultur, konkrétně každodenní indické reality a světa amerických imigrantů indického původu, kteří do staré vlasti přijíždějí jako obyčejní turisté. Pro turistického průvodce pana Kapásího je setkání s rodinou Dásových v mnoha směrech osudové, přinutí ho mimo jiné přehodnotit pohled na celou řadu věcí v jeho vlastním životě.
Navíc se nechtěně stane jakýmsi důvěrníkem paní Dásové, která poprvé nahlas definuje nespokojenost se životem, jaký vede kdesi daleko na Západě.
Druhá polovina sbírky v mnohém tematicky předjímá sbírku následující, Nezvyklou zemi. Povětšinou líčí problémy, jimž musí čelit indičtí imigranti v zemi neomezených možností, Spojených státech. Třebaže je Amerika ke svým přistěhovalcům nadmíru tolerantní, přesto představuje pro často konzervativní Indy místo, kde musí neustále balancovat mezi tradicí a snahou začlenit se a nevybočovat.
Například paní Senová z povídky U paní Senové vzdá předem prohranou bitvu s řízením auta, které ji až příliš traumatizuje, a rezignuje i na veškeré sny, které jí ještě v cizí zemi zbyly. Hrdina poslední povídky Třetí a poslední světadíl jen velmi těžko hledá cestu k manželce, již mu tradičně "dohodili" příbuzní a která se příliš nehodí k životu, jaký si v Americe vybudoval.
Problémy diaspory
Salman Rushdie ve své proslulé sbírce esejů Vysněné domovy napsal: "Jsme Hindové, kteří přešli přes černé vody, jsme muslimové, kteří jedí vepřové. Výsledkem čehož je, že jsme teď plně součástí Západu. Naše identita je v tu samou chvíli mnohovrstevná a hned zas také neúplná. Jednou máme pocit, že sedíme na dvou židlích, jindy zas, že jsme uvězněni někde mezi nimi..."
Asi nikdo nedokázal lépe popsat vnitřní zápas, který denně svádějí nejen příslušníci diaspory po celém světě, ale také mnozí obyvatelé Indie, kteří dodnes bojují s koloniálním dědictvím Britského impéria.
Vzdát se vlastních tradic a plně se asimilovat za cenu ztráty části sebe sama? Nebo se vší silou držet kořenů, ale s rizikem, že ani já, ani mé děti nikdy nebudeme mít stejné šance na úspěch jako majoritní společnost?
Poznámka na závěr. Je škoda, že se nakladatelství Argo vydalo obvyklou cestou přejmenování knihy a neponechalo tomuto dílu český název Vykladač neduhů, který v překladu titulní povídky pro Labyrint revue 13/14 zvolil Jiří Sobota.
Bylo by to sice možná na úkor atraktivity titulu, rozhodně by však byl tento název smysluplnější a mnohem výstižnější. Lahiriová nemluví o konkrétních nemocech ani nejde o tlumočení v pravém slova smyslu. Jde spíš o neduhy, bolístky a trápení, jež sužují již několikátou generaci indických přistěhovalců v Británii i ve Spojených státech.
Lahiriová je pouze zaznamenává a předává dál, je prostředníkem mezi oběma světy, podobně jako pan Kapásí v titulní povídce. A prostředníkem je velice schopným.
Jhumpa Lahiriová: Tlumočník nemocí
Překlad Dana Hábová
Argo, 180 stran, cena 59 korun
HODNOCENÍ MF DNES 90%
