Za více než 25 let existence posbírali Tinariwen řadu prestižních ocenění (mimo jiné BBC Award for World Music), hrají na velkých festivalech (letos například Glastonbury), mezi fanoušky jejich hudby se počítají Robert Plant, Carlos Santana, Brian Eno, Thom Yorke, TV on the Radio či Bono & The Edge.
Tinariwen, kteří v České republice koncertují vcelku pravidelně se stále rostoucím množstvím publika, jsou potomci saharských kočovníků a rebelů proti malijské vládě. Hrají hudbu, označovanou za "pouštní blues", ve kterém se zpívá o osamění, ztrátě kamarádů v bojích, odporu, životě v exilu a o zklamání z návratu do domovské země.
Krátce po svém založení před 25 lety vyměnili tradiční tuarežské nástroje za elektrické kytary a vnesli do tradičních melodií řadu vlivů od rocku až po Boba Marleyho. Proto je někdy média nazývají "Saharskými Rolling Stones", ale jak říká kytarista a zpěvák Tinariwen Abdallah Ag Alhousseyni v rozhovoru, který poskytla iDNES.cz pořádající agentura Charm Music, "tohle označení pro nás nemá žádný speciální význam. Pokud to ale lidem pomůže porozumět naší hudbě, pak v je vše pořádku."
Na hraní před skutečnými Rolling Stones vzpomínají členové s nadšením: "Před tím jsme je skoro vůbec neznali. Spolupráce s nimi byla neskutečným zážitkem - všechno bylo obrovské, dav, pódium, všechno! A jejich vystoupení jsme si všichni výborně užili. Od té doby jejich hudbu posloucháme."
Rolling Stones ale nejsou jedinou oblíbenou západní kapelou, vkus členů Tinariwen je různorodý. "Například Eyadou, náš basák, momentálně strašně ujíždí na blues. Nekonečné hodiny v kuse je schopný se na YouTube dívat na klipy BB Kinga, Buddyho Guye, Johna Lee Hookera. Náš perkusista má naopak rád rock – například AC/DC nebo Led Zeppelin. Já miluju akustickou kytaru – country & westernovou hudbu. Před pár lety jsem pro sebe objevil Johnnyho Cashe a Boba Dylana," vypočítává Abdallah.
Přes zaujetí západní hudbou zůstávají Tinariwen blízko tuarežské tradici. "Samozřejmě zkoušíme nové věci, ale nemyslím si, že by byly tak výrazné, že by je západní posluchači dokázali postřehnout," říká Abdallah. "Například na posledním albu jsem v písničce Kel Tamashek zkoušel zkombinovat tradiční rytmus Tuaregů zahraný na buben ´tindé´ s mauretánským stylem hry na kytaru. To byl úplně nový postup, který jsme do té doby nepoužívali. Je mi ale jasné, že to západní posluchač zaregistruje jen výjimečně."
I na nejnovějším albu Imidiwan: Companions (2009) jsou ke slyšení pro západní publikum přitažlivé prvky,na kterých je styl Tinariwen vystavěn, syrová jednoduchost a průzračnost a originalita melodií. "Nejobtížnější je pro západní posluchače náš jazyk," říká Abdallah. "V naší kultuře mají slova významnou roli. Když se při poslechu hudby nemůžete opřít o jazyk, nezbývá vám než se plně otevřít rytmu a melodii a to není tak úplně jednoduché."
Jméno Tinariwen, které odráží jejich nomádský osud uprostřed pouště, znamená v jazyce Tuaregů "opuštěné místo". Ve své původní sestavě vznikli v jednom z vojenských táborů v Libyi a jako bojovníci se zúčastnili povstání proti malijské vládě. "Na samém počátku bylo naším cílem informovat a vzdělat naše přátele, jejich rodiny, širší komunitu. V té době v poušti prakticky neexistovala žádná masová média, která by používala náš jazyk. Hudba jejich roli zastoupila," uvádí k počátkům skupiny Abdallah. "Hudba má totiž vzdělávací potenciál. Hudba mění myšlení lidí a lidé samotní pak mění svět. Alespoň já věřím, že to takto funguje."
K politické budoucnosti ve svém regionu je ale Abdallah skeptický: "S každým rokem mám pocit, že se do blízké budoucnosti kumuluje více a více nebezpečí a že dohromady to všechno je taková tíha, že my, obyčejní lidé, ji nejsme schopni unést. Boj o politickou svobodu v regionu současného Mali a Nigeru má hluboké kořeny a také má své výkyvy. Novinkou je obrovský zájem o těžbu v této oblasti a také nárůst pašeráctví, za velký aktuální problém považuji vzestup Al Kajdy na Sahaře. Všechny tyto nové problémy se kombinují s dávnými konflikty mezi naším lidem a politiky v Bamaku, Niamey, Alžíru či Tripolisu."
Všichni členové Tinariwen jsou potomky pouštních kočovníků, v současné době žijí buď v Alžíru nebo v Mali. "Pokud právě nejsme na turné, nevidíme se příliš často," říká Abdallah. "Občas společně zahrajeme na nějaké svatbě, občas se sejdeme kvůli zkoušce, ale to je tak všechno. Potřebujeme svůj prostor, svobodu, potřebujeme mít možnost pohybovat se nezávisle, kde se nám zachce."
