Grbavica - Grbavica, snímek z filmu | foto: Aerofilms

Tichá síla filmu Grbavica: jak žít dál?

  • 1
Půl roku po Berlinale může i český divák zjistit, proč Zlatého medvěda vyhrála Grbavica. Snímek opravdu napínavý, ač se odehrává v Sarajevu až léta po balkánské válce, zneklidňující, přestože v něm smrt už nehrozí.

Filmařsky nenápadný, téměř televizně komorní příběh hrstky lidí, který přesto útočí nesmlouvavou tichou silou.

V úvodu se ze skupiny žen na společné terapii vyděluje jedna tvář. Hrdince je ke čtyřiceti, žije jen s dcerou a jen pro ni – právě přijala práci v baru, aby vydělala na její školní výlet. Kdyby našla doklad, že dívčin otec mučednicky padl v boji, dcera by měla zájezd zdarma a obdiv kamarádek i své první lásky navrch. Jenže minulost, kterou matka dlouho tají, je jiná. A bolestnější.

Ač jde o takzvaně ženský osud, režisérka Jasmila Zbaničová jej líčí věcně, střízlivě, bez vydírání. Tajemství hrdinky neprodává na plakátě, ale náznaky všedních chvil, které evokují tíživé zážitky.

Grbavica trochu připomíná Almodóvarův Volver svým nenápadným holdem ženské solidaritě a vůli k životu, jenže ji obklopuje mužský svět kožených kabátů, zlatých řetězů a podivných obchodů, kde se každý kluk chlubí pistolí a každá žena ukrývá jizvy.

A v téhle době zažívá dcera pubertu včetně prvního vzdoru, žárlivosti, krutých lží – "máma má rakovinu" – i věčné touhy po odlesku slávy otců-hrdinů. Jako každá jiná v daném věku se postaví proti matce, ale mezigenerační rebelie tady má vypjatější důvod i vyústění.

Matčina zpověď i dceřino gesto ve finále přinášejí vykoupení. Pak se kamera vrátí k mase ženských tváří, jako by dodávala, že tohle byl jen jeden z tisíců pokusů, jak navzdory drásající paměti žít dál.

 

,